Rozvoj kolegiální spolupráce pedagogů
Spolupráce mezi pedagogy není jen moderní trend – výzkumy i praxe ukazují, že má zásadní vliv na kvalitu výuky a rozvoj školy. Žáci škol, v nichž pedagogové pravidelně a systematicky spolupracují, dosahují lepších výsledků.
Spolupráce není jen sdílení nápadů – jde o vytváření učící se kultury, kde se všichni (žáci, učitelé i vedení) neustále zlepšují. Učitelé v takovém prostředí získávají podporu, důvěru a odvahu zkoušet nové postupy, protože vědí, že v tom nejsou sami.
Hlavní přínosy spolupráce pedagogů
- Kvalitnější výuka a výsledky žáků: Společně připravené lekce, sdílení osvědčených metod a společné hodnocení vedou k efektivnějšímu učení žáků.
- Profesionální rozvoj učitelů: Učitelé se od sebe navzájem učí nové dovednosti a postupy. Vzájemná podpora zvyšuje jejich odbornost rychleji než samostatné studium.
- Inovace a inspirace: Týmová práce přináší nové nápady. Díky různým pohledům kolegů lze nacházet kreativní řešení výukových problémů a udržovat výuku moderní a atraktivní.
- Lepší vztahy a klima ve škole: Otevřená komunikace a spolupráce posilují důvěru mezi učiteli navzájem i mezi učiteli a vedením. To se pozitivně promítá také do vztahů s žáky a rodiči.
- Sdílení zátěže a podpora: Učitelé si mohou navzájem vypomoci – ať už radou, či rozdělením práce. Např. při tandemové výuce (dvěma učiteli) se lépe zvládne náročná třída a individualizace žáků.
Tato příručka nabízí praktické metody, nástroje a strategie, jak spolupráci pedagogů ve škole rozvíjet. Je určena jak vedení školy, tak samotným pedagogům na základních i středních školách. Naleznete zde konkrétní tipy na aktivity (učící se komunity, týmové plánování, sdílení hodnocení, kolegiální hospitace, mentoring, co-teaching, workshopy, reflexe aj.) a doporučení pro jejich zavedení do praxe. Nechybí ani inspirace ověřenými zahraničními modely jako jsou PLC (Professional Learning Communities), Lesson Study či Peer Review. Cílem je pomoci vám krok za krokem vytvořit podpůrné, spolupracující a reflektivní prostředí, které bude ku prospěchu učitelů i žáků.
Vytváření kultury spolupráce a role vedení školy
Než se pustíme do jednotlivých metod, je důležité zmínit celkový rámec: kultura školy a podpora ze strany vedení. Ředitel/ka a vedení školy hrají klíčovou roli – spolupracující kulturu ve škole může vytvořit pouze lídr, který spolupráci věří a sám se neustále učí. Z praxe vyplývá, že drtivá většina (95 %) vedení škol oceňuje pravidelná setkávání učitelů v komunitách, kde mohou sdílet zkušenosti a navštěvovat se navzájem v hodinách. Úkolem vedení je tedy vytvořit podmínky a motivaci pro tyto aktivity:
- Společná vize a cíl: Vedení by mělo srozumitelně vysvětlit smysl spolupráce a její přínos pro učitele i školu, aby se do ní mohli smysluplně zapojit.
- Bezpečné prostředí: Spolupráce musí být postavena na pocitu bezpečí. Nejde o kontrolu či hodnocení, ale o vzájemnou podporu a učení se z praxe.
- Dobrovolnost a vnitřní motivace: Nejlépe funguje spolupráce vycházející ze zájmu učitelů. Je vhodné zapojit je do plánování a začít s těmi, kteří mají chuť se zapojit.
- Organizační podpora – čas a prostor: Vedení by mělo vytvářet podmínky pro spolupráci, zejména vyčleněním času v rozvrhu a zajištěním vhodného prostoru nebo technického zázemí.
- Podpora profesního rozvoje: Učitelé mohou potřebovat podporu v podobě školení, workshopů či metodických materiálů zaměřených na spolupráci a reflexi.
- Příklady dobré praxe: Inspirace z jiných škol a možnost vidět fungující spolupráci v praxi pomáhají učitelům lépe si představit, jak ji rozvíjet ve vlastním prostředí.
Následující kapitoly představí konkrétní osvědčené formy spolupráce. U každé najdete popis, tipy pro implementaci a případně odkazy na zdroje. Nejde o to zavést vše najednou – vyberte si aktivity, které nejlépe odpovídají potřebám vaší školy, a postupně je rozvíjejte. Důležité je začít v malém, ale vytrvale – třeba pilotním týmem nebo jedním ročníkem – a úspěchy komunikovat, aby motivovaly další kolegy.
Profesní učící se komunity
Jedním z nejefektivnějších způsobů dlouhodobé spolupráce je budování profesních učících se komunit (často označované z angličtiny jako Professional Learning Communities, PLC). Jde o skupiny pedagogů, které spojuje společný cíl (např. zlepšování výuky určitého předmětu, zavádění nové metody, řešení specifického problému) a kteří se pravidelně scházejí, aby sdíleli zkušenosti, vzájemně se učili a podporovali.
Co charakterizuje fungující učící se komunitu
- Společné zaměření na učení: Setkání se soustředí na výuku a učení žáků, nikoli na administrativu. Učitelé společně reflektují vlastní praxi a hledají způsoby, jak zlepšovat dopad výuky.
- Pravidelnost a struktura: Komunita se schází v předem domluvených intervalech a pracuje s jasnou agendou. Diskusi pomáhá vést určený facilitátor, který udržuje fokus a tempo setkání.
- Kultura důvěry a otevřenosti: Učení je možné jen v prostředí důvěry, kde lze otevřeně sdílet úspěchy i nejistoty bez obav z hodnocení.
- Sdílená odpovědnost: Členové se zavazují k vyzkoušení konkrétních postupů v praxi a ke sdílení výsledků, aby bylo možné společně sledovat dopad spolupráce a podle něj plán upravovat.
Implementace v praxi
Začít lze třeba tím, že škola vymezí 2–3 oblasti, které chce zlepšovat (např. formativní hodnocení, čtenářská gramotnost nebo rozvoj dovedností s ICT). K těmto tématům se vytvoří učící se skupiny učitelů napříč předměty i stupni. Členství by mělo být dobrovolné, vycházející z toho, co učitele zajímá a co potřebují zlepšit. Skupina si stanoví konkrétní cíl (např. „zavést ve škole efektivní formativní zpětnou vazbu“) a plán činností. Schůzky lze strukturovat např. takto:
Setkání může začít krátkým naladěním a sdílením zkušeností z praxe, ideálně formou smysluplného check-inu navázaného na téma. Hlavní část tvoří společné učení, například rozbor žákovských prací, příprava lekce nebo sdílení vlastních materiálů, které se společně upravují a vylepšují tak, aby si každý odnesl konkrétní využitelné výstupy.
Na závěr je vhodné domluvit, co kdo vyzkouší v praxi do příště, a krátce reflektovat průběh setkání. Důležité je udržet dobrovolnost a smysluplnost setkávání, aby učitelé měli pocit, že investovaný čas se jim vrací v podobě podpory a inspirace.
Důležité je, že komunity nevzniknou samy od sebe – potřebují na začátku silný impuls (podporu vedení, jasný cíl, organizační zázemí) a promyšlený plán, aby skutečně ožily. Jakmile ale učitelé zakusí smysluplnost takové spolupráce a uvěří společné agendě, stávají se z nich aktivní členové komunity a spolupráce se dále rozvíjí často už i bez vnějších pobídek.
Tandemová výuka
Tandemová výuka (nebo také co-teaching či párové vyučování) představuje úzkou formu spolupráce, kdy dva pedagogové společně vedou výuku v jedné třídě. Může jít o dva učitele stejné kvalifikace (např. matematiku) nebo různých specializací (např. třídní učitel a speciální pedagog, učitel předmětu a asistent, nebo integrace dvou předmětů současně). Tento model se osvědčil nejen při podpoře začínajících učitelů, ale také v rámci inkluzivního vzdělávání či zavádění inovací.
Přínosy tandemové výuky
Tandemová výuka přináší lepší podporu žáků díky větší individualizaci. Jeden učitel se může věnovat menší skupině nebo slabším žákům, zatímco druhý vede třídu, což umožňuje zvládat i náročnější aktivity. Zároveň jde o silnou příležitost k profesnímu učení – učitelé se vzájemně inspirují, rozšiřují své metodické postupy a získávají nový pohled na výuku. Výuka ve dvou snižuje stres, protože umožňuje rozdělit role a sdílet odpovědnost, což pozitivně ovlivňuje atmosféru ve třídě. Tandem navíc usnadňuje zavádění inovací i plynulé přechody, například mezi vzdělávacími stupni.
Jak tandemovou výuku realizovat
Nejúspěšnější bývá, když je založena na tzv. modelu 3S: společná příprava – společná výuka – společná reflexe.
To znamená, že dvojice učitelů společně naplánuje hodinu – rozdělí si role, připraví cíle, aktivity a pomůcky. Plán by měl obsahovat i to, kdo co během hodiny dělá a na co se ten „neučící“ zaměřuje při pozorování. Například se dohodnou, že jeden vede úvod a výklad, zatímco druhý mezitím rozdá materiály a připraví techniku; v další fázi první učitel dohlíží na skupinovou práci a druhý si bere na starost jednu ze skupin, atd. Pokud jeden zrovna primárně učí a druhý je v roli pozorovatele, měli by si říct, co přesně má pozorovatel sledovat a zaznamenávat (např. průběh diskuse v zadní skupině, zapojení konkrétního žáka s SVP apod.).
Existuje několik modelů co-teachingu: od paralelní výuky (rozdělit třídu na dvě skupiny a učit souběžně) přes podpůrné vyučování (jeden primárně vede, druhý pomáhá jednotlivcům) až po plně simultánní výuku (oba vedou dialogicky společně před třídou). Výběr záleží na cíli hodiny a souhře dvojice.
Po hodině si učitelé sednou a proberou, co se podařilo, jak žáci reagovali na jednotlivé části, zda bylo dosaženo stanovených cílů učení. Tato závěrečná reflexe je klíčová pro učení se z tandemové výuky – identifikují se poučení pro příště a často i nápady, jak hodinu příště vylepšit.
Pro úspěch tandemu je zásadní dobrovolnost a rovné partnerství. Ze začátku může tandem vzniknout tak, že zkušenější mentor podpoří začínajícího učitele. Ale dlouhodobě by měli oba členové cítit, že se navzájem obohacují a jeden není „nadřízený“ druhému. Každý přináší jinou perspektivu a expertizu.
Pokud chcete tandemovou výuku vyzkoušet, můžete začít třeba jednou hodinou za týden či za měsíc. Vyberte si kolegu, se kterým si lidsky sedíte a máte chuť to zkusit. Domluvte se s vedením na organizačních otázkách (sloučení dvou tříd, nebo přítomnost učitele navíc ve třídě).
Kolegiální hospitace
Kolegiální hospitace je tradiční, ale velmi účinná metoda profesní podpory, kdy si učitelé vzájemně navštěvují své vyučovací hodiny a poskytují si zpětnou vazbu. Důležité je odlišit ji od klasických hospitací vedení školy (které mívají spíše kontrolní charakter) – kolegiální hospitace je nezávislá na hodnocení, jde čistě o učení se navzájem v partnerském duchu.
Před hospitací je důležité domluvit si cíl a zaměření pozorování, aby bylo jasné, na co se má kolega soustředit a v jakém kontextu hodina probíhá. Hospitující učitel vstupuje do třídy v roli kritického přítele, dělá si poznámky k domluveným oblastem a neruší průběh výuky. Po hodině následuje společná reflexe založená na sebereflexi vyučujícího a partnerské zpětné vazbě, která vyzdvihuje silné stránky a nabízí podněty ke zlepšení. Užitečné je vše zakončit krátkým záznamem a dohodou na konkrétním dalším kroku.
Otevřené hodiny
Specifickým případem kolegiálních hospitací jsou tzv. otevřené hodiny, kdy jeden učitel veřejně zve ostatní (z vlastní školy či i zvenku), aby se přišli podívat na jeho vyučování. Často se to dělá například při zavádění nové metody – učitel, který si už něco osvojil, ukáže ostatním v praxi, jak na to. Po hodině probíhá hromadná reflexe s diskusí.
Hospitace mezi školami
Další možností rozvoje je vzájemné navštěvování učitelů mezi školami. Exkurze či stáže umožňují učitelům nahlédnout do výuky jinde, inspirovat se novými postupy a přenášet je do vlastní praxe, ideálně s následnou společnou reflexí s hostiteli. Zpočátku se mohou objevit obavy z otevření „vlastního teritoria“, ty však většinou rychle mizí – učitelé zjišťují, že přítomnost kolegy a upřímná zpětná vazba jsou přínosné. Pokud se podaří překonat počáteční nedůvěru, stávají se hospitace a návštěvy přirozenou součástí školní kultury.
Mentoring a peer coaching
Mentoring je cílená forma spolupráce, kdy zkušenější pedagog (mentor) poskytuje dlouhodobou podporu a vedení méně zkušenému kolegovi (menteemu). Typicky se využívá při uvádění začínajících učitelů, ale existují také mentorská partnerství pro učitele měnící aprobaci, zavádějící nové metody nebo třeba pro vedoucí pracovníky škol.
Role mentora a mentee
Mentor předává své zkušenosti, pomáhá menteemu reflektovat jeho výuku, poskytuje zpětnou vazbu, radí s plánováním, ale také naslouchá a motivuje. Není to kontrolor ani „nadřízený“ – spíše průvodce a kouč, který podporuje profesní růst.
Mentee aktivně přináší své otázky a problémy, zkouší rady mentora v praxi a otevřeně rozebírá, co mu funguje či nefunguje. Je důležité, aby si sedli i lidsky a vznikla důvěra – mentee se pak nebojí sdílet i to, co ho trápí.
Jak zavést mentoring ve škole
- Identifikujte mentory: Vyberte zkušené učitele, kteří mají nejen odbornost, ale také ochotu pomáhat druhým a schopnost reflektovat vlastní praxi. Pro začátek stačí několik mentorů – mohou to být vedoucí předmětových komisí nebo prostě respektovaní kolegové.
- Spárujte je s nováčky či potřebnými kolegy: Každému novému učiteli přiřaďte mentora už před nástupem (pokud možno v podobné aprobací). Mentoring se ale dá využít i mezi stávajícími učiteli – např. jeden, kdo výborně ovládá formativní hodnocení, může mentorovat kolegu, který v tom tápe.
- Vymezte čas a rámec: Doporučuje se, aby mentor a mentee měli pravidelná setkání (třeba hodinu týdně či 1× za 14 dní). Zároveň by mentor měl hospitovat v hodinách menteeho a naopak (podobně jako peer hospitace, ale s cílem podpory). Vedení by jim mělo umožnit uvolnění z výuky pro tyto účely.
- Obsah mentorské spolupráce: Na počátku si mentor s menteem stanoví cíle – na čem chce mentee pracovat (třeba zlepšit třídní management, zapojit více aktivizačních metod). Každé setkání pak má strukturu: reflektují uplynulý týden (co se podařilo), řeší aktuální otázky menteeho, plánují nadcházející výuku a domlouvají se na dalším pozorování v hodině. Mentor poskytuje praktické rady, sdílí materiály, někdy i předvede ukázkovou hodinu.
- Důvěrnost a podpora vedení: Rozhovory mentor–mentee jsou důvěrné, mentor není informátor pro vedení.
Přínosy mentoringu
Začínající učitel rychleji překoná počáteční problémy, získá sebedůvěru a zlepší kvalitu výuky, což se pozitivně odrazí na žácích. Mentor si také rozvíjí své kompetence – učí se vedení lidí, reflexi, často ho to přiměje inovovat i vlastní výuku. Pro zkušené učitele může zapojení do mentorské role být součást kariérního růstu a seberealizace.
Peer coaching
Někdy se zavádí i méně hierarchický model – vzájemné koučování mezi rovnocennými učiteli. Dva kolegové si například domluví, že si budou navzájem hospitovat hodiny a poskytovat koučovací rozhovor (kdy kouč pokládá otázky a pomáhá druhému najít vlastní řešení). Tento model je užitečný, pokud ve škole není mnoho velmi zkušených učitelů – učí se zkrátka dvojice navzájem. Důležité je, aby aspoň jeden z páru měl základní průpravu v koučovacích technikách (aktivní naslouchání, pokládání otevřených otázek).
Učitelské minikonference a workshopy
Další cestou, jak rozvíjet spolupráci, je společné sdílení know-how formou workshopů, seminářů či minikonferencí přímo ve škole. Pedagogové si navzájem připravují školení a inspirují se.
Didaktické dílny
Např. jednou za měsíc odpoledne uspořádá škola dílnu na konkrétní téma (třeba „Práce s chybou“, „Moderní fyzikální pokusy“, „Tipy do výuky online“). 1–2 učitelé, kteří mají v dané oblasti co ukázat, vedou pro ostatní workshop – předvedou praktické ukázky, nechají kolegy si aktivity vyzkoušet, diskutují.
Minikonference
Některé školy jednou za rok organizují interní konferenci – několik učitelů si připraví 15–20minutové prezentace o zajímavých projektech či metodách, které dělali, a ostatní rotují mezi nimi jako publikum. Může se to spojit i s pozváním hostů z okolních škol (sdílení praxe mezi školami).
Study groups
Skupina pedagogů se domluví, že si nastudují určitý článek, kapitolu knihy nebo shlédnou odborné video, a poté se sejdou k moderované diskusi.
Externí workshop
Škola může pozvat externího lektora na určité téma (třeba metodika čtenářských dílen). Klíčové však je, co se děje po workshopu – ideálně naváže malá učitelská skupina, která začne to, co se naučila, společně zavádět do praxe a schází se nad tím (to je kombinace workshopu a PLC).
Doporučení pro úspěšné zavedení spolupráce
Zavádění výše popsaných postupů je proces, který vyžaduje čas a trpělivost. Na závěr proto uvádíme několik obecných doporučení, jak postupovat, aby spolupráce zakořenila a přinesla výsledky.
Začněte od potřeb školy a učitelů
Analyzujte konkrétní potřeby vaší školy. Je to podpora nováčků? Klesající výsledky v matematice? Špatné klima ve sborovně? Tam nasměrujte první spolupracující iniciativu. Když učitelé uvidí, že spolupráce pomáhá řešit reálné problémy, získá si to jejich podporu.
Zapojte dobrovolníky a tahouny
Nevynucujte hned účast všech. Najděte pár nadšených učitelů (případně využijte formální lídry, jako vedení předmětových komisí) a domluvte se s nimi na pilotním programu – třeba malá učící se komunita nebo zavedení hospitací. Úspěch a pozitivní ohlas této skupinky pak může strhnout další.
Vypracujte společně plán a pravidla
S týmem zainteresovaných si sedněte a určete si, čeho chcete dosáhnout a jak toho dosáhnete. Sepište si jednoduchá pravidla spolupráce – např. že vše zůstává důvěrné, že se scházíme pravidelně každé druhé úterý, že na setkáních budeme dodržovat čas a podobně. Společné tvoření pravidel zvýší závazek.
Buďte trpěliví a oslavujte dílčí úspěchy
Budování spolupracujícího prostředí vyžaduje trpělivost a vytrvalost, protože změna kultury je dlouhodobý proces a učitelé jsou často přetížení. Je důležité nenechat se odradit počátečním vlažným zájmem a průběžně podporovat i malé pokroky. Jakmile se objeví první úspěchy, je vhodné je zviditelnit a ocenit zapojené učitele, sdílet pozitivní příklady a dát spolupráci viditelné místo v životě školy, což posiluje motivaci pokračovat dál.
Navazujte na existující struktury
Využijte to, co už ve škole máte – předmětové komise, pedagogické rady, třídnické týmy – a dejte jim víc spolupracující náplň. Například proměňte předmětovou komisi z administrativní jednotky na skutečnou učící se komunitu zaměřenou na zlepšení výuky daného předmětu.
Závěrem
Vytvoření spolupracujícího, podpůrného a reflektivního prostředí ve škole je jedním z nejlepších kroků, jak posílit kvalitu výuky a spokojenost učitelů i žáků. Jak jsme ukázali, možností je celá řada – od neformálních setkání nad kávou až po promyšlené modely typu PLC a Peer Review. Důležité je začít krok za krokem: budovat důvěru, zapojit srdcaře, a postupně rozšiřovat spolupráci jako běžnou součást života školy.
Přejeme vám hodně zdaru na cestě k učící se komunitě ve vaší škole. Využijte uvedené náměty, upravte si je podle svých podmínek a nebojte se obrátit pro podporu i navenek.
Vybrané zdroje
12 ověřených metod pro rozvoj kolegiální spolupráce
3S – Scénář symetrické kolegiální podpory
Od nikoho jiného se učitel nenaučí tolik jako od svého kolegy
Lesson Study jako metoda profesního rozvoje učitelů
Ředitelé škol potřebují učící se komunity…
Společné plánování, vyučování i reflexe – párová výuka
Peer Review – Cesta ke kvalitě
Nástroje pro kolegiální podporu
Kolegiální podpora
Měníme osnovy — Spolupráce učitelů přináší do škol novou inspiraci
Sborník příspěvků praxe kolegiální podpory formou párové výuky
Učící se skupiny v síti škol