Respektující komunikace ve škole
V čem se respektující komunikace liší od autoritativního (direktivního) přístupu, a proč neznamená absenci hranic či disciplíny. Zaměříme se na specifika komunikace s ohledem na míru samostatnosti a emoční vývoj dětí.
Respektující komunikace je způsob interakce mezi pedagogem a žákem založený na vzájemné úctě, empatii a partnerském přístupu. Tato metodická příručka je určena pedagogům na základních a středních školách a nabízí přehled základních zásad respektující komunikace, jejich význam pro pozitivní školní klima i rozvoj žáků.
Základní zásady respektující komunikace
Respektující komunikace stojí na několika klíčových principech, které zaručují důstojnost a úctu obou stran — pedagoga i žáka.
Partnerský přístup a rovnost v komunikaci
Učitel a žák vstupují do dialogu jako dva rovnocenní lidé, byť s odlišnou rolí. Každý názor je považován za legitimní a hodný vyslechnutí. Učitel dbá na vyváženost komunikace – snaží se, aby ve třídě nemluvil jen on, ale dává prostor také žákům vyjádřit se, diskutovat a klást otázky. V praxi to znamená například vedení diskusí, komunitních kruhů či skupinové práce, kde žáci mohou mluvit mezi sebou a učitel spíše moderuje.
Empatie a naslouchání
Pedagog se snaží vcítit do pocitů a potřeb žáka. Aktivně naslouchá bez přerušování, pokládá otevřené otázky a ověřuje, že správně rozumí tomu, co žák sděluje. Dává najevo, že chápe žákovy pocity a bere je vážně.
Otevřenost a pozitivní formulace
Komunikace by měla být srozumitelná, věku přiměřená a hlavně podpůrná. Učitel volí formulace, které vedou k řešení a motivují místo toho, aby zraňovaly. Místo obviňování („Ty nikdy nedáváš pozor.“) popisuje situaci a vyjadřuje, co potřebuje: „Vidím, že si povídáš, obávám se, že ti pak může unikat látka. Potřebuji, abys teď dával pozor.“ Pomáhá nabízet alternativy („Co kdybys zkusil…“) a podporovat konstruktivní přístup.
Důslednost a věcnost
I při respektující komunikaci je nutné zachovat jasná pravidla a důslednost. Učitel problém pojmenovává věcně, bez nálepek a emocí. Místo „Jsi nezodpovědný lajdák, nemáš úkol!” řekne raději „Neodevzdal jsi úkol v termínu. Domluvme se, jak to napravíš.” Sdělí důsledky nevhodného chování předem a spravedlivě je uplatňuje, aniž by žáka ponižoval.
Důstojnost a pocit bezpečí
Každé dítě má právo na úctu a zachování lidské důstojnosti. Učitel nezesměšňuje chyby, neironizuje odpovědi žáků a vyhýbá se sarkasmu. Ve třídě neexistuje „hloupá otázka“ – klást otázky a dělat chyby je přirozenou součástí učení. Žáci by se neměli bát projevit, protože ví, že nebudou zahanbeni. Takové bezpečné prostředí je základem otevřené komunikace.
Spolupráce a zapojení žáků
Respektující komunikace vede žáky k tomu, aby se podíleli na procesu – ať už formou spoluvytváření pravidel třídy, spoluprací na projektech či vzájemného hodnocení. Učitel dává najevo důvěru v jejich schopnosti a podporuje samostatnost. Když děti cítí, že mají slovo, roste jejich motivace i zodpovědnost.
Význam respektující komunikace pro školní klima a rozvoj žáků
Kultura komunikace ve třídě výrazně ovlivňuje její klima. Pokud učitel jedná s žáky s respektem, projevuje se to na celkové atmosféře – žáci se cítí bezpečněji, jsou otevřenější spolupráci a klesá míra konfliktů či nekázně. Výzkumy potvrzují, že pozitivní vztahy mezi učiteli a žáky podporují větší angažovanost žáků ve výuce a zlepšují jejich studijní výsledky, zatímco negativní vztahy vedou k opaku.
Děti, s nimiž je jednáno s úctou, si budují zdravé sebevědomí a sebeúctu – uvědomují si vlastní hodnotu. Naproti tomu autoritativní styl, který dítěti často skrytě sděluje jeho „nekompetentnost“ a nízkou hodnotu, může sebeúctu podkopávat. Dlouhodobě se ukazuje, že mocenské výchovné metody založené na trestech a dominanci vedou spíše k povrchní poslušnosti a závislosti na autoritě, místo k rozvoji skutečné zodpovědnosti a samostatnosti. Naopak respektující přístup klade důraz na vnitřní motivaci – žáci se učí sami zvažovat své chování a rozhodovat se na základě vnitřně přijatých hodnot, a to i tehdy, když není nablízku žádná kontrola.
Respektující komunikace vs. autoritativní přístup
Autoritativní přístup je založený na nadřazenosti učitele, který rozhoduje bez diskuse, vyžaduje poslušnost a používá mocenské prostředky jako křik, tresty nebo zesměšňování. Děti na to reagují buď odporem, nebo slepou poslušností, obojí však brání samostatnosti a odpovědnosti. Respektující komunikace nabízí alternativu – jasná pravidla se stanovují společně s žáky, důraz je na spolupráci a vysvětlování, ne na ovládání. Učitel je férovou autoritou, která si získává respekt důvěrou a nasloucháním. Takové prostředí vede k vnitřní motivaci a skutečnému rozvoji žáků, ne jen ke strachu z trestu.
Příklady direktivní komunikace
- Seď rovně a nehoupej se.
- Přestaň si povídat a dej si konečně pozor.
- Nezajímá mě proč, prostě to udělej.
Příklady direktivní komunikace
- Vidím, že se houpeš. Mám obavu, že spadneš. Sedni si, prosím, bezpečně.
- Potřebuji, aby teď byl ve třídě klid, jinak nemůžeme pokračovat. Pomůžeš mi s tím?
- Rozumím, že máš svůj názor. Teď ale potřebujeme dodržet domluvená pravidla. Dohodneme se, jak to příště zvládnout líp?
Příklady respektující komunikace v různých situacích
V následující části se zaměříme na několik typických školních situací a ukážeme si, jak v nich uplatnit respektující komunikaci. Každá situace bude ilustrována konkrétními příklady formulací a postupů, které učitel může použít. Porovnáme také, jak by stejný problém mohl být řešen autoritativně (pro kontrast) a jak respektujícím způsobem.
Řešení konfliktu mezi žáky
Situace: Dva žáci se ve třídě pohádali nebo poprali – například si nadávají kvůli půjčené pomůcce, strkají se o místo v řadě apod.
Autoritativní přístup: Učitel zakročí křikem: „Okamžitě přestaňte! Ticho! Nezajímá mě, kdo začal. Oba budete po škole a hotovo!” – Tímto způsobem sice možná dosáhne okamžitého klidu, ale neřeší příčinu sporu. Žáci cítí křivdu (zvláště ten, kdo se třeba jen bránil) a naučí se jen to, že „silnější vyhrává”.
Respektující přístup: Pedagog zasáhne klidně a převezme roli moderátora: „Vidím, že máte spor. Pojďme si v klidu říct, co se stalo — jeden po druhém.“ Žáci tak mají prostor popsat situaci bez přerušování. Učitel shrne, co zaznělo, navrhne řešení a připomene pravidla (ve třídě si věci půjčujeme až po domluvě).
Hodnocení a zpětná vazba žákovi
Situace: Učitel opravuje testy nebo hodnotí projekt a žák nedosáhl očekávaného výsledku. Jak komunikovat hodnocení, aby motivovalo, a neponižovalo?
Autoritativní přístup: Učitel veřejně oznámí špatné známky s negativním komentářem: „Novák za pět, někteří zřejmě ani neotevřeli učebnici...“ Takový přístup vyvolá u žáka stud a pocit vlastní neschopnosti, možná i odpor k danému předmětu.
Respektující přístup: Zpětná vazba je soukromá, konkrétní a vyvážená. Učitel si například pozve žáka stranou (nebo písemně do testu napíše) hodnocení typu: „Z testu máš 5 bodů z 10. Vidím, že dobře umíš první část – slovní zásobu, tam máš plný počet bodů. Skvěle! Naopak v gramatice máš chyby, zejména u časování sloves. To nevadí, společně to procvičíme. Navrhuji ti následující: oprav si prosím ty chyby podle učebnice str. 45 a pak mi to ukážeš, projdeme to spolu. Věřím, že příště to zvládneš lépe, protože slovíčka už umíš, stačí doladit tu gramatiku.” V takové zpětné vazbě učitel pochválí, co se povedlo, konkrétně pojmenuje nedostatky (neříká obecně „jsi špatný v angličtině“, ale přesně označí oblast – časování sloves) a hlavně nabídne pomoc a další šanci. Žák pak vnímá hodnocení jako informaci a výzvu ke zlepšení, ne jako definitivní odsudek. Důležité je, že učitel se vyhýbá nálepkování („jsi líný, nic ses neučil”) a místo toho popisuje faktický stav a postup („tohle zatím neumíš, naučíme se to takto…”).
Průběžná slovní zpětná vazba
Při každodenní komunikaci ve třídě učitel používá respektující komentáře i během výuky. Například, když žák odpoví špatně, neodbyde ho „Špatně, sedni!”, ale reaguje třeba: „Myslíš si, že je to B. Rozumím – ta volba se nabízí. Pojďme se společně podívat, proč by to mohlo být třeba C...” Tím netrestá chybu, ale využije ji k vysvětlení. Žák se necítí zostuzen, a ostatní vidí, že chyba není konec světa. Podle zásad tzv. formativního hodnocení je vhodné dávat i otevřené otázky: „Jak jsi na to přišel? Můžeš nám ukázat svůj postup?” — učitel tím projevuje zájem o žákovo myšlení, oceňuje proces, ne jen správný výsledek. Pokud žák zodpoví jen část otázky, pedagog se může zeptat: „Kdo doplní?“.
Správně podaná zpětná vazba je jedním z nejmocnějších nástrojů pedagoga – může žáka buď ponížit a odradit, nebo motivovat a nasměrovat. Respektující komunikace volí vždy druhou možnost.
Řešení nevhodného chování žáka
Situace: Žák se dopustí kázeňského přestupku nebo opakovaně nevhodného chování – např. vyrušuje při hodině, odmlouvá, ignoruje pravidla nebo se pustí do konfliktu s učitelem.
Autoritativní přístup: Okamžitý trest či konfrontace před třídou. Například žák hlasitě odsekne učiteli, a ten reaguje: „Jak se to vyjadřuješ?! Budeš po škole a dostaneš poznámku do žákovské.” Tím učitel ukáže svou moc, ale často takovou situaci ještě vyhrotí – žák se může cítit ponížen před spolužáky, což vede k dalšímu vzdoru nebo ztrátě respektu. Ostatní žáci sice vidí tvrdý zásah, ale také cítí napětí a možná i nespravedlnost, protože nemusí rozumět problému.
Respektující přístup: Zachovat klid, neztratit tvář a umožnit ji zachovat i žákovi. Jestliže žák odsekne nebo jinak odporuje, učitel může nejprve krátce utišit situaci, ale pak řeší incident individuálně mimo třídu. Např.: „Petře, vidím, že máš teď k tomu co sdělit, ale to, jak mi to říkáš, dle mého není v pořádku. Po hodině si o tom popovídáme.” – Tím učitel neignoruje konflikt, ale ani nesklouzne k hádce. Po hodině si s žákem sedne a klidným hlasem začne: „Mrzí mě, jak jsi na mě dnes reagoval. Chápu, že tě něco rozrušilo. Můžeš mi prosím celou tu situaci vysvětlit?” Učitel dá žákovi prostor vyjádřit frustraci. Možná se ukáže, že žák měl špatný den, cítil se nespravedlivě napomenut apod. Učitel naslouchá, nepřerušuje. Poté vysvětlí svůj pohled: „Rozumím, že tě naštvalo, když jsem tě napomenul. Zkus se na to podívat z mé strany – rušil jsi výuku, potřeboval jsem, abys dával pozor. Tvou reakci (např. nadávku) ale nemohu přijmout – ve třídě se musíme respektovat. Jak to teď napravíme?” Žák například uzná chybu a omluví se. Učitel může stanovit přiměřený důsledek: „Dohodneme se tedy, že příště, když budeš mít k něčemu výhradu, zvedneš ruku nebo za mnou přijdeš po hodině. Pokud žák odmítá komunikovat nebo je stále agresivní, učitel zachová klid a navrhne: „Vidím, že teď to nejde v klidu probrat. Nechám tě pár minut odpočinout a přijdu za tebou později.” Dát najevo, že řešení odložíme, až opadnou emoce – to je také součást respektu. Důležité je, že učitel neeskaluje konflikt křikem či urážkami, ale snaží se pochopit příčinu a současně trvá na dodržení pravidel.
Preventivní opatření: Mnoha problémům lze předejít nastavením jasných pravidel a vztahů předem. Pedagog již od začátku roku buduje atmosféru, kde žáci vědí, co si mohou dovolit a kde je hranice. Když pak dojde k vybočení, stačí často připomenout domluvené pravidlo: „Domluvili jsme se, že se při skupinové práci nebudeme mluvit jeden přes druhého – a teď vás mluví opravdu mnoho.”
Vedení obtížného rozhovoru
Situace: Učitel potřebuje probrat s žákem (případně za účasti rodiče) závažnější problém — např. podezření na šikanu, opakované porušování školního řádu apod.
Autoritativní přístup: Promluva probíhá jako kárání či kázání. Učitel zahltí žáka výčitkami: „Uvědomuješ si vůbec, co děláš? Tohle už je moc, takhle to dál nepůjde! Jestli okamžitě nezměníš přístup, bude zle...” Žák se často uzavře nebo se jen pasivně tváří kajícně, ale vnitřně nic neřeší – buď cítí vzdor („stejně mi nerozumí, jen moralizuje”), nebo rezignaci.
Respektující přístup: Pedagog si na rozhovor vyhradí dostatek času a klidné prostředí. Začne tím, že nastaví partnerský tón: „Jano, chtěl bych si s tebou promluvit o něčem důležitém. Souhlasíš, že si teď otevřeně popovídáme?” Poté učitel jasně a konkrétně popíše problém: „Všiml jsem si, že poslední měsíc nemáš domácí úkoly a často se neúčastníš skupinové práce. Taky jsi dvakrát odešla ze třídy během hodiny. To je proti domluveným pravidlům. Můžeš mi říct, co se děje? Má to nějaký důvod?” Pak nechá žákyni reagovat, naslouchá bez přerušování. Možná se dozví, že žákyně řeší potíže doma nebo problémy s kamarády. Učitel na to reaguje s empatií: „To mě mrzí, že si procházíš takovou věcí... To by vysvětlovalo, proč nemáš náladu na školu.” Potvrdí pocity žákyně (validuje je), ale zároveň zdůrazní svou roli pomoci: „Chápu, že jsi naštvaná/zkleslá... Zároveň ale nemůžu dovolit, aby pokračovalo to odcházení ze třídy a ignorování úkolů? Co můžeme udělat, abychom ti pomohli to zvládnout?” – zapojuje žákyni do hledání řešení. Možná se domluví na úlevách (např. dočasně méně úkolů, konzultace s výchovným poradcem), ale s jasným plánem: „Dobře, na příští týden ti zadám jen tento jeden úkol. Zároveň každý den pošleš krátkou zprávu, co jsi stihla. Sejdeme se pak znovu v pátek a uvidíme, jak to jde. Souhlasíš s takovým postupem?” Klíčové je, že rozhovor probíhá v duchu hledání řešení, ne vynášení trestu. Učitel dává najevo, že mu záleží na žákyni jako na člověku („mám o tebe starost”), ne jen na plnění předpisů. Zároveň ale jasně komunikuje hranice a očekávání (zmiňuje konkrétní chování, které je nepřijatelné).
Ve všech výše uvedených situacích vidíme společný jmenovatel: učitel nevolí cestu konfrontace a moci, ale cestu dialogu, porozumění a společného hledání řešení. To samozřejmě neznamená, že vždy vše proběhne ideálně – ne každý žák bude hned spolupracovat. Nicméně dlouhodobě vzato respektující komunikace vytváří prostředí, kde se problémy řeší snáz, protože mezi učitelem a žáky existuje základní důvěra a respekt.
Neverbální komunikace pedagoga
Komunikace není jen o slovech. 70—90 % sdělení si předáváme neverbálně (držením těla, gesty, mimikou, tónem hlasu atd.). Učitelé by si měli být svého neverbálního projevu vědomi, protože žáci jej velmi citlivě vnímají. Neverbální signály mohou buď podpořit poselství respektu, nebo ho naopak podkopat. Níže nabízíme několik tipů pro respektující neverbální komunikaci.
- Přiměřený oční kontakt ukazuje zájem, u malých dětí pomáhá se fyzicky snížit si na jejich úroveň.
- Přátelský a klidný výraz podporuje důvěru; vyhněte se ironii, mračení nebo protočení očí.
- Mluvte klidně a plynule, křik používejte výjimečně; ticho, případně domluvená gesta, často fungují lépe než zvýšený hlas.
- Respektujte osobní prostor žáků, zvlášť u starších; u menších může být jemný dotek přirozenou podporou.
Pedagog jako vzor
Role učitele ve třídě není jen předávat znalosti, ale také modelovat sociální chování. Děti velmi pozorně sledují, jak se učitel chová k nim i k ostatním dospělým a spolužákům. Tím, jak učitel jedná každý den, nastavuje laťku, co je ve třídě normální a přijatelné. Proto je důležité, aby sám učitel uplatňoval principy respektu ve všech interakcích.
Vzájemný respekt
Učitel by měl jednat s respektem nejen k žákům, ale i k dalším lidem před očima žáků – ke kolegům, k rodičům... Pokud např. učitel mluví o školníkovi či uklízečce s despektem, děti tento postoj okoukají. Jestliže se ale chová zdvořile a s úctou ke každému, dává tím jasný signál, že respekt je univerzální hodnota. To platí i pro situace, kdy učitel jedná s problémovým žákem – pokud ho respektuje i přes těžkosti, spolužáci vidí, že každý si zaslouží úctu.
Omluva a přiznání chyby
Respektující pedagog se nebojí uznat, když udělal chybu, a omluvit se za ni. Tím dává žákům příklad, že omluva není slabost, ale projev zralosti. Např. pokud učitel v emocích zvýší hlas, měl by po vychladnutí říct třídě: „Mrzí mě, jak jsem před chvílí křičel. Nebylo to vhodné. Měl jsem to řešit klidněji. Mrzí mě to.” Tento moment pokory může velmi posílit respekt dětí k učiteli – vidí v něm člověka, který jedná férově a dokáže nést odpovědnost za své jednání. Žáci se pak snáze sami naučí omlouvat a uznávat své chyby.
Spravedlnost a důslednost
Pedagog jako vzor spravedlnosti dodržuje dohody a uplatňuje pravidla na všechny stejně. Pokud například dovolí oblíbenému žákovi něco, co jinému zakázal, koleduje si o ztrátu respektu celé třídy. Naopak důsledné a spravedlivé jednání – byť někdy přísné – žáci respektují. Úcta a spravedlnost musí platit oboustranně: stejně jako učitel vyžaduje úctu od žáků, musí ji prokazovat on jim. Když třeba žák dlouhodobě zlobí, učitel s ním stále jedná s respektem: „Nelíbí se mi tvoje chování (protože..), ale pořád věřím, že to dokážeš zlepšit.” Žáci pak chápou, že respekt není podmíněný dokonalostí, ale je základním právem každého.
Podpora respektu mezi žáky
Učitel cíleně vytváří situace a aktivity, kde se žáci učí spolupracovat a respektovat jeden druhého. Např. zavádí pravidla třídy typu „nasloucháme si, nepřerušujeme“, „každý může říct svůj názor“. Při skupinových pracích dbá na to, aby všichni dostali roli a nikdo nebyl opomenut. Může organizovat komunitní kruhy či diskuse, kde se děti sdílejí své pocity a učí se reagovat s empatií. Dále může využít techniky jako mediace či Akvárium.
Řešení šikany a nerespektu
Pokud se mezi žáky objeví projevy šikany, posměšků, hrubosti, učitel by měl reagovat okamžitě a razantně, ale zároveň v souladu s principy respektu. Znamená to jasně odmítnout nevhodné chování (zde není prostor pro „domluvu oběma stranám“ jako u drobných sporů — agrese a ubližování je nepřijatelné) a poskytnout podporu oběti. Pachatele zapojit do restorativního procesu — např. aby vyslechl, co svým jednáním způsobil, převzal odpovědnost a napravil škodu (omluva, kompenzace, aktivní účast na nápravě vztahů). Učitel zde vystupuje jako garant bezpečí: všem žákům dává najevo, že respekt je nepřekročitelné pravidlo a že ubližování nebude tolerováno. Důležité je ale i zde neponížit agresora, ale vést ho k pochopení a nápravě — jedině tak lze obnovit zdravé vztahy ve třídě.
Výchova k empatii
Pedagog může do výuky začleňovat i prvky sociální a emoční výchovy. Krátké aktivity zaměřené na vcítění (např. „jak by ti bylo, kdyby...“), rozhovory o pocitech postav z knih, skupinové projekty vyžadující spolupráci — to vše pomáhá žákům naučit se respektovat různé perspektivy.
Rychlé a praktické tipy
- Místo zlehčování pocitů → vciťte se do myšlení a pocitů.
- Místo ignorování pocitů → potvrďte pocity slovem nebo povzdechem (ó…, hmm…, ale ne… aha…).
- Místo logiky a vysvětlování → nabídněte fantazii, když není možné věc ve skutečnosti realizovat.
- Místo navrhování našeho vlastního mínění → vciťte se do toho druhého.
- Místo výhrůžek nebo příkazů → nabídněte možnost.
- Namísto zdlouhavé přednášky → řekněte to jedním slovem.
- Místo vyjmenovávání toho, co je špatně → stanovte své hodnoty a očekávání.
- Místo zlostného pokárání → udělejte nečekané.
- Místo rýpání → napište to.
- Místo obviňování → dejte přímé informace.
- Místo útoku na teenagera → řekněte, co cítíte.
- Místo rozkazů → popište problém.
Závěrem
Pedagog, který dlouhodobě a konzistentně uplatňuje respektující komunikaci, se stává morální autoritou pro své žáky. Děti vidí, že to, co učí, také žije. Pokud například škola deklaruje v hodnotách úctu a toleranci, ale učitel by křičel a urážel děti, tyto hodnoty zůstanou jen na papíře. Naopak učitel, který jedná čestně, laskavě a spravedlivě, učí žáky těmto hodnotám každodenním příkladem.
Kniha Respektovat a být respektován od Jany Nováčkové a kol. je určena všem, kteří se snaží o partnerský, respektující přístup ve výchově, vzdělávání a v mezilidských vztazích. Nabízí jednak postupy a dovednosti okamžitě využitelné v praxi, jednak pohled na širší souvislosti mocenského a respektujícího pojetí výchovy, vzdělávání a komunikace.
Vybrané zdroje
Komunikace mezi učitelem a žáky — jak na ni?
Respektující přístup učitelů k žákům ve škole
Výchovný přístup Respektovat a být respektován
Efektivní komunikace: učitelé, teenageři a jejich rodiče
Efektivní komunikace učitelů s teenagery na základní škole
Otázka respektu k žákovi a jeho autonomie ve vzdělávání