Pocitová mapa školy

Foto: ZŠ Palachova

Pocitová mapa školy je jednoduchá participativní metoda, která ukáže, kde se žáci ve škole cítí dobře a kde ne. Žáci procházejí budovou, na vybraných místech zaznamenávají své pocity a navrhují, co by danému místu pomohlo. Škola tak získá podklad pro rozhodování o úpravách prostoru i školního klimatu.

Žáci tráví ve školní budově tisíce hodin svého života. Přesto se jich málokdo systematicky ptá, jak se v ní cítí. Tato metodika vychází z projektového dne, který jsme v rámci AI akcelerátoru připravili s pilotní ZŠ Palachova v Ústí nad Labem. Najdete v ní postup přípravy, pracovní list, doporučení pro pedagogy i tipy, jak s výsledky dál pracovat – včetně využití AI při jejich vyhodnocení.

Co je pocitová mapa

Pocitová mapa zachycuje, jak lidé prožívají konkrétní místa. Nejde o to, zda je chodba hezká nebo třída dobře vybavená. Jde o subjektivní pocit člověka, který se v prostoru pohybuje.

Metodu rozvinuli urbanisté a architekti. Zjistili, že objektivní vlastnosti prostoru – velikost, světlo, materiály – nevysvětlují, proč se lidé někde cítí dobře a jinde ne. Klíčové jsou osobní a sdílené pocity, a ty lze systematicky sbírat a vizualizovat. Jedním z inspiračních zdrojů je kniha Kevina Lynche Obraz města (1960, česky 2004), která ukázala, jak lidé vnímají prostředí kolem sebe.

Nejčastěji pocitové mapy zpracovávají obce a města – příkladem je pocitová mapa Ústí nad Labem. Stejný princip ale funguje i v menším měřítku školní budovy a přilehlého areálu.

Proč pocitovou mapu ve škole dělat

Pocitová mapa je to nástroj pro získání dat o prostoru, která škola běžně nemá. Mohou pomoci při rozhodování o úpravách budovy, organizaci přestávek, rozmístění tříd nebo při pochopení toho, proč se na určitých místech dějí určité věci. Metoda odpovídá na tři otázky:

Pocitová mapa zároveň patří k metodám participativního přístupu. Žáci nejsou jen respondenty – jsou výzkumníky vlastní školy. Pokud škola s výsledky viditelně pracuje, posiluje to jejich důvěru a pocit, že jejich hlas má váhu. Proto ji řadíme do oblasti Kultura a komunikace školy.

Jak metoda funguje

Žáci procházejí školu ve dvojicích a na předem určených stanovištích zaznamenávají svůj pocit do tištěného archu. U každého místa zakroužkují jednu z pěti emocí a doplní krátký komentář – návrh, přání nebo otázku. Ve dvojici nejprve každý přemýšlí sám, teprve potom si o místě popovídají.

Metoda záměrně pracuje s bezprostředním prožitkem. Žáci proto arch vyplňují přímo na místě. Na závěr odpovídají na několik otevřených otázek a s pomocí pedagoga přenesou data do online formuláře, takže výsledky jsou k dispozici prakticky okamžitě.

Emoce

Co znamená

😀 Radost

Místo mi přináší radost, těší mě tu být, rád/a se sem vrátím.

😌 Pohoda

Cítím se tu dobře, jsem v pohodě.

😐 Neutrální pocit

Nemám z místa žádný výrazný pocit – dobrý ani špatný.

😟 Nepohoda

Není mi tu příjemně, cítím se nesvůj/nesvá.

😨 Úzkost

Cítím napětí, tíseň, nechci tu být.

Na pracovním listu jsou emoce znázorněné smajlíky, aby je zvládli i nejmladší žáci.

Zobrazit nebo stáhnout modelový dokument

Stáhnout šablonu v Canva

Příprava krok za krokem

Pocitovou mapu lze udělat jako samostatný projektový den celé školy, nebo postupně po třídách. Na ZŠ Palachova žáci mapovali 33 stanovišť na čtyřech plánech (venkovní areál, přízemí, 1. a 2. patro) a obchůzka zabrala celé dopoledne.

Vyberte stanoviště

Pokryjte různé typy prostorů: místa pro pohyb (tělocvičny, hřiště), odpočinek (herna, knihovna, odpočinkové zóny na chodbách), stravování (jídelna, venkovní posezení) a přechod (vstup do školy, vstupní hala, schodiště). Nezapomeňte na toalety a méně frekventovaná místa – tam bývají pocity nejsilnější. Jako stanoviště číslo 0 doporučujeme kmenovou třídu.

Připravte plány budovy

Na jednoduchý půdorys každého podlaží zakreslete očíslovaná stanoviště. Čísla na plánu musí odpovídat číslům na pracovním listu. Každé stanoviště by mělo mít jednoznačný název – pokud je na patře víc toalet nebo odpočinkových zón, odlište je (např. „u schodiště A“).

Upravte si šablonu pracovního listu

Obsahuje pokyny, legendu emocí, tabulku stanovišť (číslo, místo, pět smajlíků, kolonka „Co by toto místo potřebovalo?“) a závěrečné otázky. Místo jmen stačí třída a přezdívka – posílíte tím anonymitu.

Připravte online formulář

Kopíruje strukturu pracovního listu: u každého stanoviště povinná volba emoce a nepovinný komentář, na konci závěrečné otázky a třída. Hodí se Google Forms nebo Microsoft Forms, které výsledky rovnou shrnou do tabulky.

Připravte pedagogy a studentské asistenty

Projděte s nimi smysl metody, jejich roli (viz níže) a odpovědi na časté otázky žáků. Studentští asistenti – starší žáci – mohou doprovázet mladší třídy.

Naplánujte den

Dopoledne obchůzka a přepis do formuláře, odpoledne nebo v dalších dnech společné prohlédnutí výsledků. Žáci by měli vědět, kdy a jak se o výsledcích dozvědí.

Závěrečné otázky na pracovním listu:

Jak metodu představit žákům

Způsob, jakým žákům úkol uvedete, výrazně ovlivní, jak poctivě budou odpovídat. Níže jsou ukázky úvodního slova pro různé věkové skupiny. Upravte je podle situace – vyučující nejlépe vědí, jak informaci své třídě předat.

1.–3. třída: žáci jako detektivové

„Dnes budeme celé dopoledne detektivy. Budeme zkoumat naši školu – ale ne to, co se v ní učí, ale to, jak se v ní cítíme. Každý z vás ví, že někde se cítíte dobře a někde ne tak dobře. My chceme vědět, jak se cítíte na různých místech ve škole – a chceme to vědět doopravdy. Neexistuje špatná odpověď. Půjdete ve dvojicích, zastavíte se na různých místech a na každém zaznamenáte, jak vám tam je.“

4.–6. třída: mapa, jakou dělají architekti

„Dnes budete procházet školu a hodnotit, jak se na různých místech cítíte. Říká se tomu pocitová mapa – stejně jako běžná mapa zakresluje cesty a budovy, pocitová mapa zakresluje, kde se lidé cítí dobře a kde ne. Takové mapy vytvářejí architekti nebo lidé, kteří plánují města. Nás zajímá, jak se žije v naší škole. Vaše odpovědi jsou anonymní a škola je použije při plánování změn.“

7.–9. třída: žáci jako výzkumníci

„Dnes se stanete výzkumníky a budete mapovat školní prostředí – hlavně to, jak na vás působí. Pocitovou mapu reálně používají urbanisté, architekti i školní psychologové. Základní myšlenka je jednoduchá: prostředí ovlivňuje, jak se cítíme, jak se soustředíme, jestli se chceme někam vracet. Vaše odpovědi jsou anonymní a výsledky dostanou učitelé i vedení školy. Jestli máte pocit, že by ve škole něco mělo být jinak, dnes máte příležitost to říct.“

Role pedagoga a studentského asistenta

Úkolem doprovázejících dospělých i starších žáků není výsledky ovlivňovat – ani nevědomky. Žáci mají odpovídat podle skutečného pocitu, ne podle toho, co si myslí, že chcete slyšet.

Na stanovišti nesdělujte svůj vlastní pocit z místa, dokud žáci arch nevyplní.
Když se žák zeptá „Jak to mám vyplnit?“, vraťte otázku zpět: „Co ty sám/a cítíš?“
Nekomentujte odpovědi, které vidíte – ani souhlasně, ani nesouhlasně.
Kritický nebo překvapivý komentář berte jako cennou informaci, ne jako problém.
Zvláštní pozornost věnujte toaletám a méně frekventovaným místům. Tam bývají nejsilnější pocity a zároveň největší sklon k autocenzuře. Připomeňte žákům, že odpovědi jsou anonymní.

Na co se žáci často ptají

Proč zrovna tato místa? Stanoviště pokrývají různé typy prostorů – pro pohyb, odpočinek, stravování i přechod. Pokud žákům nějaké místo chybí, mohou ho napsat do závěrečných otázek.
Uvidí to učitel? Data jsou anonymní. Učitelé vidí výsledky celé třídy souhrnně, ne odpovědi jednotlivých žáků. Platí to i pro slovní komentáře.
Co se s tím stane? Škola si výsledky ponechá a bude s nimi pracovat. Neznamená to, že se zítra všechno změní – ale data budou součástí diskuse o tom, co a jak ve škole upravit.
Musím vyplnit všechno? Emoce je povinná, komentář dobrovolný. Pokud žák u některého místa opravdu nic neví nebo nechce říct, může ho výjimečně přeskočit celé.

Práce s výsledky

Sběr dat je teprve začátek. Hodnota pocitové mapy vzniká ve chvíli, kdy škola výsledky ukáže, prodiskutuje a podle nich jedná.

Vytvořte barevnou mapu. U každého stanoviště spočítejte podíl jednotlivých emocí a vybarvěte ho na plánu budovy – například od zelené (radost, pohoda) po červenou (nepohoda, úzkost). Taková mapa je srozumitelná na první pohled pro žáky, učitele i rodiče.
Porovnejte skupiny. Liší se pocity mladších a starších žáků? Je nějaké místo problematické jen pro jednu třídu nebo jen v určitou dobu?
Projděte komentáře. Slovní vzkazy a odpovědi na závěrečné otázky jsou často nejcennější část dat. Seskupte je do témat (hluk, čistota, soukromí, nedostatek míst k sezení, bezpečí…).
Sdílejte výsledky se žáky. Ideálně ještě týž den nebo krátce po něm. Ukažte, co z mapy vyplynulo, a nechte žáky výsledky okomentovat – třeba prostřednictvím žákovského parlamentu.
Vyberte jednu až tři změny. Raději méně změn, které se skutečně uskuteční, než dlouhý seznam. Zapracujte je do plánu změny s odpovědnou osobou a termínem.
Zopakujte mapování. Po roce nebo po realizaci úprav můžete mapu zopakovat a porovnat, co se změnilo.

Jak pomůže AI

Vyhodnocení stovek krátkých komentářů je pracné. Generativní AI (např. ChatGPT, Claude nebo Gemini) je zvládne roztřídit za pár minut. Před vložením dat do AI nástroje odstraňte jména a přezdívky a zkontrolujte, že komentáře neobsahují nic, podle čeho by šlo žáka identifikovat.

Ukázkový prompt: Jsi analytik školního klimatu. V příloze je tabulka výsledků pocitové mapy naší základní školy: každý řádek je jedna odpověď, sloupce obsahují třídu, číslo a název stanoviště, emoci (radost, pohoda, neutrální, nepohoda, úzkost) a komentář. 1) Pro každé stanoviště spočítej podíl jednotlivých emocí a seřaď stanoviště od nejpozitivněji po nejnegativněji vnímaná. 2) Rozliš výsledky 1. a 2. stupně. 3) Komentáře seskup do témat a u každého uveď počet výskytů a tři typické příklady. 4) Navrhni tři až pět konkrétních a realisticky proveditelných úprav. Nevymýšlej data, která v tabulce nejsou. Výstup vizalizuj do přehledných grafů.

Výstupy AI vždy zkontrolujte s původními daty a o závěrech rozhodujte společně s lidmi.

Návazné kroky

Pocitová mapa má smysl jen tehdy, když po ní přijdou viditelné změny. Žáci vám svěřili, kde se ve škole cítí dobře a kde jim je nepříjemně, mnohdy i velmi osobní věci. Pokud se po mapování nic nestane, dostanou jasný vzkaz, že jejich názor nemá váhu, a příště se do podobné aktivity zapojí jen neochotně. Proto mapování berte jako začátek procesu, ne jako jednorázovou akci.

Do dvou týdnů sdílejte výsledky se žáky, například na nástěnce, ve školním rozhlase nebo na třídnických hodinách. Ukažte jim, co jste se dozvěděli, a poděkujte za jejich otevřenost.
Vyberte dvě až tři konkrétní změny. Může jít o drobnosti, jako je oprava zámku na toaletách, nové posezení na chodbě nebo lepší osvětlení u vchodu. Rychlé a viditelné změny budují důvěru víc než velké plány.
Řekněte otevřeně, co změnit nejde, a vysvětlete proč, ať už kvůli penězům, stavebním omezením nebo pravidlům. I upřímné „teď to nezvládneme“ je lepší než mlčení.
Zapojte žáky do realizace, například přes žákovský parlament nebo pracovní skupinu, která navrhne podobu nového prostoru nebo pomůže s jeho úpravou.
Určete, kdo za změny odpovídá a do kdy. Bez konkrétní osoby a termínu se dobré úmysly snadno ztratí v běžném provozu školy.
Mapování po roce zopakujte a porovnejte výsledky. Žáci tak uvidí, že se jejich hlas promítl do proměny školy, a vy získáte zpětnou vazbu, zda změny fungují.

Pocitová mapa tak může být prvním krokem k tomu, aby žáci školu vnímali jako místo, které spoluvytvářejí.