AI a učitelé
Pro jednoho asistent, pro jiného digitální exoskelet, díky němuž vyskočí o metr výš. Nebo dokonce Eiffelova věž, která narušuje zavedené pořádky, aby se nakonec stala trvalou součástí školního prostředí. Na debatě z cyklu AI horizonty učitelé a ředitelé základních škol sdíleli své pohledy a zkušenosti, jak AI proměňuje každodenní rutinu v českých třídách, administrativu v ředitelnách i samotný vztah mezi pedagogem a žákem.
O debatě
Debata proběhla 23. 4. 2026
Moderovala ji Klára Pirklová
Autorem článku je žurnalista Jiří Labanc
Mluvčími byli
Martin Lána je ředitelem ZŠ a MŠ Děčín IV (Máchovka), kterou vede s cílem, aby digitální technologie a AI pomáhaly učit, řídit a přemýšlet o škole efektivněji. Jako lektor se věnuje digitálním kompetencím, informatickému myšlení a inovacím ve výuce a pomáhá školám, aby se technologie staly přirozenou oporou učení i vedení školy. Dlouhodobě spolupracuje s NPI ČR a ČŠI a je členem JŠI. Věří, že technologie nemají učitele nahradit, ale rozšířit jejich možnosti.
Jiří Ptáčník je ředitelem Základní školy Zeleneč. Začínal jako učitel v Ševětíně, později působil jako produktový manažer ve společnosti Strom Praha, kde se věnoval rozvoji produktů a technologiím – díky tomu nahlíží na vzdělávání i optikou inovací a řízení změn. Dnes se naplno věnuje pedagogickému leadershipu, k němuž ho přivedl program Ředitel naživo. Věří, že AI není náhradou učitele, ale může být partnerem – pokud si pedagogové udrží jasnou představu o své hodnotě a svých cílech.
Lucie Myšková je zástupkyní ředitele ZŠ a MŠ Ždírec nad Doubravou a učitelkou českého jazyka, výchovy k občanství a mediální výchovy. Rozvíjí čtenářskou a pisatelskou gramotnost a smysluplné využívání AI ve vzdělávání – zejména v mediální výchově, kde se zaměřuje na fungování AI v médiích a na její dopady na mladou generaci. Spolupracuje s NPI a MŠMT a je jednou z prvních absolventek–ambasadorek AI Akademie společnosti AI dětem. Ve školním roce 2024/2025 byla semifinalistkou ankety Zlatý Ámos.
Pavlína Jurzykowská je metodičkou a tvůrkyní výukových materiálů Národního pedagogického institutu ČR a učitelkou francouzštiny na Pedagogickém lyceu Futurum. Vystudovala francouzský jazyk a žurnalistiku na Univerzitě Komenského a komunikační vědy a média na Univerzitě v Ženevě, profesní dráhu začínala v České televizi. Věnuje se výuce dalších cizích jazyků a mediální výchově, byla členkou pracovní skupiny pro revize kurikula. V roce 2021 se zařadila mezi semifinalisty Global Teacher Prize. AI využívá při přípravě i přímo v hodinách – ráda, ale rozvážně.
Pavel Hodál učí informatiku a přírodopis a zároveň lektoruje dospělé. Dlouhodobě hledá odpovědi na otázku, co učit a jak to učit – například u zeměpisu, který podle něj rozhodně není jen seznamem geografických faktů. Je certifikovaným Google trenérem, věnuje se CLIL a technologie ve výuce aktivně používá. Zároveň je přesvědčen, že jsou jen prostředkem k vyšším cílům a neměly by se nasazovat samoúčelně. O výuce a o Indii píše na webu tybrdo.cz.
Učitelův exoskelet. Jak AI promění roli učitele?
Ředitel základní školy Zeleneč Jiří Ptáčník AI vnímá jako podpůrný nástroj. “Je to pro mě asistent pedagoga, který mou roli může ulehčit, ale nezastává ji,” vysvětluje s tím, že stroj se nikdy nenaštve, ale ani mu na lidském faktoru zvláště nezáleží. “Je dobré si uvědomovat, že jde o ‘někoho’, kdo mi chce pomoct, ale zároveň ho nezajímá, jak se cítím,” míní Ptáčník.
Martin Lána, který vede základní a mateřskou školu v Děčíně, do diskuze vstupuje s vlastní metaforou. “AI je jako exoskelet, který vám pomůže vyskočit o metr výš než bez něj. Někdy jsem z technologie nadšený, jindy mám zase obavu. Chci ale pořád zůstat člověkem,” prohlašuje.
Oběma ředitelům AI pomáhá v boji s administrativou, rutinními činnostmi i při udržování obrazu školy navenek. Lána zmiňuje nástroje z dílny AI dětem určené pro ředitele: “Často totiž potřebujete radu nebo si utřídit myšlenky. Pro tohle je AI skvělý nástroj,” popisuje s tím, že si oblíbil například nástroj NotebookLM, který z jeho zkušenosti méně halucinuje.
Ptáčník pak připomíná svého asistenta, který mu pomáhá psát příspěvky na sociální sítě. “Informace mu zadávám postupně. Další asistent mi z těchto malých článečků vytvoří text například do obecního zpravodaje.” Zdůrazňuje ale, že zodpovědnost za každý publikovaný text padá na hlavu autora. “Vždy mám nad výstupy kontrolu já jako osoba, která text zveřejní,” říká. Doplňuje, že některé víkendové dny dovede trávit “vibecodováním” (amatérské programování, při němž si zpravidla necháme kód generovat chatboty) tabulek v Excelu pro efektivnější odměňování zaměstnanců. Dává si však při tom pozor na citlivé informace a data.
Ptáčníkova kolegyně Pavlína Jurzykowská, která na základní škole v Zelenči učí francouzštinu, mediální výchovu a výchovu k občanství, připojuje svou metaforu v podobě Eiffelovy věže. “Zpočátku jsem si přála AI odstranit, tak jako kdysi chtěli Pařížané odstranit Eiffelovku. I já jsem obrazně chtěla ‘vrátit starou Paříž’. Nyní se na AI dívám jako na běžnou součást prostředí kolem. Beru, že tady je, ale vnímám, že zde nadále chybí didaktika, abychom ji ovládali správně,” myslí si Jurzykowská.
Preventivně vypálit rybník
Pavel Hodál pracuje jako učitel, školitel pedagogů a metodik ICT. V diskuzi sdílí svou zkušenost ze školních tříd, kde podle něj žáci zadání úkolů obvykle vyfotí a jen opíšou výsledek, který jim poskytne umělá inteligence. “Chtěl bych, aby moji žáci AI používali vědomě. Ne pouze jako jednorázový překladač nebo náhradu Wikipedie, ale aby se díky tomuto nástroji skutečně posouvali. Jenže buďme realisté, ono se tak neděje,” kroutí hlavou.
“Na druhou stranu,” pokračuje dále Hodál, “některé žáky mírně pošťuchuji k tomu, aby měli své provokativní asistenty, kteří jim odpověď nedají na první dobrou, ale vedli je k přemýšlení.”
Lucie Myšková v této souvislosti zmiňuje strategii, pro kterou se v učitelských kruzích vžila zkratka PVR – preventivní vypálení rybníka. “Musíme zadávat úkoly dětem tak, aby pochopily, že nám nejde o výsledek, ale o proces. V praxi tedy nechám dítě napsat text, o němž potom diskutuje s AI. Například: ‘Označ mi části, které bych mohl ještě rozvinout nebo prohloubit.’ Pak vznikají nádherné práce,“ vysvětluje Myšková, která učí na základní škole ve Ždírce nad Doubravou.
Podobně k věci přistupují i na škole Jiřího Ptáčníka, kde u závěrečných prací deváťáků používání AI legitimizovali, ale změnili formu na badatelský výzkum. „Děti podvádějí, protože ten úkol pro ně není motivující. My jsme to změnili na bádání, kde musí odprezentovat výsledek a legitimně říct, že použili AI,“ popisuje Ptáčník cestu, jak učit žáky s technologií pracovat eticky a kriticky.
S potřebou transparentnosti ze strany žáků souhlasí i Pavel Hodál. Své žáky vyzývá k tomu, aby práci s AI vždy přiznali, ale zadání rovněž doplnili vlastní přidanou hodnotou. “Jeden z žáků za pár minut vygeneroval prezentaci na dané téma. Přiznal, že k tomu použil nástroj NotebookLM. Ale pak natočil i videokomentář, v němž kriticky rozebral, co mu ten chatbot vnutil do prezentace.” Podle Hodála jde o typický způsob, jak by žáci měli s digitálními technologiemi a umělou inteligencí konkrétně pracovat.
Hlavním úkolem školy je podle Martina Lány učit děti se učit. “Dříve jste za hodinu popsali jednu tabuli, dnes můžete vygenerovat 100stránkovou prezentaci. Nemůžete ale očekávat, že si to děti zapamatují. Naopak je to zahltí,” říká Lána.
Ptáčník s ním souhlasí. “Práci nám to nevezme, na to je role učitelů příliš obsáhlá. V době AI bychom se však měli zabývat dopadem učení na žáka – co si z toho odnese a jak mu mohou ty nástroje pomoci. Když jej zahltíme, reakce bude taková, že opět použije nástroj na syntézu textu, vytáhne mu základní informace, které se chce naučit, a celý proces vzdělávání se ocitne v začarovaném kruhu.”
Na škole v Zelenči proto Ptáčník zavedl předmět Příprava na život, jehož je AI součástí. V něm si žáci zkoušejí vibecodovat pomocné nástroje – kupříkladu na poznámky z hodiny.
Hodál si dal při své práci za cíl rozvíjet se v oblastech digitálního well-beingu, kontroly nad negativy technologií a efektivní automatizace. Lucie Myšková zmiňuje, že by chtěla ještě lépe rozvíjet důvěru mezi ní a žáky v používání těchto technologií. Jurzykowská by si přála mít “orlí pohled”, který jí napoví, zdali je digitální aplikace využitelná pro její obor a žáky, či ne.
Odmítavý přístup učitelů
Mluvčí debaty s umělou inteligencí běžně pracují. Jak ale pohlížejí na své kolegy, kteří technologii přehlížejí či odmítají?
Pavlína Jurzykowská na to odpovídá, že se s odmítavými názory mezi kolegy pedagogy setkává. “Tři lidé z kolektivu 28 učitelů mi řekli, že AI nepoužívají a ani nebudou. A nejsem proti nim. Sama totiž nevím, jestli za dvacet let přístup k AI nezměníme, protože zjistíme, že technologie zabila kreativitu.” Dodává, že rozhodnutí o používání AI by sice nechala na jednotlivcích, učitel budoucnosti ale technologii nebude moci ignorovat. “Kreativním učitelům dá AI ještě více kreativity, a opačně. Mezi učiteli rozevře nůžky,” myslí si.
Ředitelé Ptáčník a Lána doplňují, že i když učitel AI nástroje sám nepoužívá, nesmí ztratit kontakt se světem svých žáků. „Chci svým žákům rozumět, protože oni v tom světě vyrůstají už naprosto automaticky. Jako učitel bych se od nich odtrhával, kdybych technologii neintegroval,“ říká Lána. Podle Ptáčníka role učitele spočívá v průvodcování: „To, že AI nebudete používat vy, je vaše rozhodnutí. Ale děti ji používat budou a vy byste je měli vést, aby nástroje používaly cíleně a eticky. Koneckonců je připravujeme na budoucnost.“
Pavel Hodál v té souvislosti zmiňuje, že mnoho kolegů učitelů zamrzlo ve stádiu promptování. “Nedošli do fáze asistentů a agentů, které zde nyní máme,” říká.
Lucie Myšková uvádí příklad své dcery, jež se chce sama rozhodnout, kam schopnosti AI vpustit. “Ve druhé třídě mi řekla: ‘Mami, poradit ano, ale rozhodnout se musím sama,’” shrnuje.
Nejlepší učitel bude podle Pavlíny Jurzykowské ten, který bude dítěti oporou. Naznačuje, že takový vztah jde za hranice AI. “Učitel, na nějž žáci nezapomenou, bude ten, který je v těžkých chvílích obejme, nikoliv ten, který je učil AI,” dodává.