Cyklus debat AI horizonty
AI a kreativita
Do roku 2020 byla kreativita výhradní doménou živých tvorů. Jak naložíme s tím, že nás generativní AI v mnohém předčí? Má ještě smysl být kreativní? Jak se proměňuje definice kreativity v novém světě?
O debatě
Debata proběhla 14. 3. 2024
Moderoval ji Ondřej Hrách z Aignos
Odkaz na Facebookovou událost
Autorem článku je žurnalista Jiří Labanc
Hosté
Záznam z debaty
Co bylo ještě nedávno výsadou lidského mozku, dnes na první pohled překonaly nástroje umělé inteligence. Umí generovat text, fotografie či audionahrávky, často navíc nerozeznatelné od skutečné práce člověka. Účastnice první debaty AI horizonty přesto lidskost nezatracují, naopak se zamýšlí nad nedostatky, kvůli nimž umělá inteligence lidský mozek nemusí ani překonat. Alespoň zatím. Generativní AI přirovnávají k přehnaně snaživému studentovi, jehož návrhy však nefungují. „Chybí jim vtip a lehkost, postrádají typickou nedokonalost, ve které je člověk stále napřed,“ shodují se.
Katarína Kalivodová, ředitelka Společnosti pro kreativitu ve vzdělávání, definuje kreativitu oproti roku 2019 – tedy před nástupem generativní AI – pořád stejně, posunulo se však měřítko chápání. „Budu-li vycházet z konceptu kreativních návyků (v angl. creative habits of mind), kreativitu vnímám jako jednoduché schopnosti lidského mozku či podvědomí, konkrétně představivost, spolupráci, vytrvalost, disciplinovanost a zvídavost.“
Masivní boom zažívá generativní umělá inteligence od spuštění nástroje ChatGPT od firmy OpenAI na podzim 2021. Zájem společnosti se obrací k mnoha úkonům, které AI zvládá ve srovnatelné kvalitě jako člověk a často jej i předčí. Podle diskutujících akce AI horizonty ale pokulhává v kreativitě.
Lidé nyní dokáží i bez dosahu techniky či uměleckého vzdělání vytvořit vizuálně působivé umění. „Otázkou však je, jestli při tom pracují s kreativitou či jen splňují předpoklady designu rozhraní daného nástroje,“ zamýšlí se Lenka Hámošová, která se věnuje digitálnímu umění a vzdělávání, o hranicích kreativního využití AI.
Právě design uživatelského rozhraní, tedy výsledná podoba, kterou uživatele vidí na svých obrazovkách, zásadně přispěl k popularizaci generativní umělé inteligence. To samé však platí o nejen chatbotech, kteří pracují s textem (jako právě ChatGPT), ale taky generátorů fotografií a dalších mnoha modelů.
Chytrolín bez důvtipu
Problém ve vnímání kreativity generativních nástrojů se může nacházet i v samotném procesu generování. „Výstup je přetlumočením myšlenky, promptu. Jedná se o jinou reprezentaci, ale co s tím dál?“ ptá se Hámošová. Barbora Škaloudová, kurátorka vzdělávacích programů v Kunsthalle Praha, podotýká, že v umění se spíše klade důraz na proces tvorby. V centru moderního a současného umění proto zapojují umělou inteligenci i do programu Rozcvička s umělou inteligencí, v rámci čehož studenti základních i středních škol mohou tvořit umělecké texty za použití generátorů textu.
Často zaznívá, že AI nemůže disponovat kreativitou v pravém smyslu, protože ta je daná lidem. Toto tvrzení podporuje fakt, že nástroje AI se učily na desítkách milionů fotek na celém internetu, reprezentaci našeho světa tudíž znají z dat, na kterých se učí zdokonalovat.
Obdobnou paralelu však můžeme použít i v případě nás samotných. I lidskou kreativitu možná omezuje reprezentace toho, co už jsme v životě viděli. V tomto srovnání by ale stroj byl z podstaty věci efektivnější, kdyby měl ukázat konkrétní zobrazení reality (znamenalo by to ale procházení obrovským množstvím dat).
Všechny tři diskutující se shodují na příkladu se všeznalou studentkou. „Občas mi výstupy připomínají třídu plnou šikovných žáků. AI působí jako snaživá studentka, která všechno ví a umí, ale ve výsledku to v jistém slova smyslu ‚nefunguje‘. Výsledkům chybí vtip a lehkost. Ocenila bych spíše nedokonalost a chyby, protože mohou přinášet i kvality,“ míní Bára Škaloudová.
„Je skvělé, když se stane chyba. Znamená to moment reflexe, srovnání, navíc ovlivňuje další postup k cíli a je to moment učení se. Generátory skvělé fungují v kontextuální úrovni, v konceptuálním ‚uvažování‘ ale zaostávají. V nedokonalosti a zjednodušování je člověk stále napřed,“ doplňuje Katarína Kalivodová.
Lenka Hámošová k tomu dodává, že modely umělé inteligence se přirozeně snaží co nejvíce uspokojit daného uživatele, který prompty zadává. Ostatně k tomu byly i vytrénovány. „Myslím si, že je v pořádku, aby AI nebyla schopna konceptuálního uchopení. Něco nám lidem musí zůstat,“ tvrdí. Zdali toho někdy umělá inteligence bude schopna, ukáže čas.
„Dovednosti a výsledky umělé inteligence v nás taky mohou spustit různé strachy a vlastní krize. Může nás to ale navrátit k zamyšlení se nad otázkou, co nás dělá lidmi. V tom nám umělá inteligence může velmi silně pomoci,“ říká Hámošová.
Vědět, co chceme
Mimo pochybnosti se však nástroje dají využít jako trenažér kreativity. „Mohou být stimulantem kritického myšlení, zvídavosti a reflexe,“ tvrdí Katarína Kalivodová s tím, že však záleží, jaká máme očekávání. „Pakliže jen pasivně přijímám výstupy, kladla bych si otázku, jaký je rozdíl mezi mnou a strojem,“ dodává.
Očekávání by podle Hámošové mohlo představovat potenciální riziko při práci s AI u mladších ročníků na středních a základních školách. Děti se mohou nechat strhnout fenomény a wow efektem, než aby věděly, čeho chtějí dosáhnout.
„Malé děti už po narození velmi dobře formulují, co chtějí,“ odpovídá Kalivodová. „V rané fázi jejich vývoje jim tuto schopnost bereme, protože dětem nastavujeme společensky akceptovatelné formáty. Jenže to pokračuje i na základních školách, kde po nich požadujeme pasivní přijímání informací a odebíráme jim kreativní rozměr myšlení a stigmatizujeme chybování,“ argumentuje. Škaloudová doplňuje své zkušenosti, kdy i polovina tříd, se kterými pracuje, nemá například s ChatGPT žádné zkušenosti. „Jsou ale rychlí a intuitivní, nemají problém se zorientovat,“ dodává. Subjektivní pocit tedy může nahrávat myšlence, že abychom byli kreativní, musíme nejprve vědět, co očekáváme od výsledku.
Lenka Hámošová vyzdvihuje přednosti, které měly nástroje AI s otevřeným kódem, a tudíž bylo možné měnit naučené vzorce. Dnešní mainstreamové nástroje jsou ale často za platební bránou, navíc velmi silně svázané příkazy programátorů.
Zajímavý je třeba případ Gemini 1.5, kterému jeho provozovatel Google zakázal vytvářet obrázky lidí. Důvodem bylo, že nástroj dával přednost rasové a genderové vyváženosti, tedy diverzitě, před historickou realitou. Jakkoliv to vyvolalo posměšky i rozhořčené reakce, poukazuje to pouze na způsob, jakým generativní nástroje fungují. Ve skutečnosti nic nechápou, nic si nemyslí.
Stále však není pochyb o tom, že umělá inteligence mění a bude měnit společnost, mluví se o technologické revoluci. V tomto ohledu mohou lidé kreativně přemýšlet nad tím, co AI do společnosti přináší. Je nasnadě se zamyslet rovněž i nad tím, zdali kreativita může vymizet, pakliže budeme hledat odpovědi na složité otázky.
„Přirozenou vlastností člověka je přežít, Nástrojem, jak toho docílit, je právě kreativita. Nemyslím si, že bychom tuto schopnost dokázali outsourcovat, přenést na zodpovědnost umělé inteligence, a tím se vyprázdnili. Akorát kreativitu určitým způsobem degenerujeme,“ tvrdí Katarína Kalivodová. Připomíná hodnotovou úroveň, kdy kreativitu můžeme potenciálně přestat používat coby nástroj, ale naopak ji obrátíme proti člověku. Tam nicméně ještě společnost zjevně není. Kalivodová totiž dodává příklad ze své praxe, kdy lidé zprvu odmítají s nástroji AI pracovat: „Po hodině práce jsou ale nadšení a jejich kreativní zápal je nakažlivý,“ říká.
„Buďme nakažliví,“ dodává na závěr moderátor diskuze Ondřej Hrách.