Obecný úvod do umělé inteligence — kapitola 10
Umělá inteligence a právo
Právo má s rychle se vyvíjející technologií AI problém. Je složité určit, jak AI zapadá do právních rámců, co přesně AI vytváří a kdo má práva k výstupům. V této odborněji laděné kapitole se podíváme, jak AI a právo (ne)spolupracují a jaké jsou mezi nimi rozdíly.
Právo jako základ společnosti
Právo je základním regulativním rámcem lidské společnosti. Jako takové je nuceno reagovat na přirozený vývoj a s určitým zpožděním přinášet normy. Tato zpětně působící reakce je přitom typickým znakem právní úpravy. Nelze si totiž představit, že by právo reagovalo na skutečnosti člověku neznámé, jelikož právo slouží zejména k organizování společnosti, a tedy k usměrňování toho, co již existuje.
Na konci 20. století si šlo jen těžko představit právní úpravu softwaru, který se začal vyvíjet až o drahnou řádku let později, nebo snad právní úpravu AI coby kvalitativní softwarové nástavby. Tehdejší doba potřebovala úpravu zcela jiných prvků. Nedávalo by smysl, aby tomu bylo jinak.
Mluvíme-li o AI, je potřeba navíc brát v potaz, že právo je (a mělo by zůstat) tzv. technologicky neutrální, tedy natolik obecné, aby ani technologický vývoj neohrožoval životnost jednotlivých norem, a právo tak mohlo nerušeně existovat a být v tomto smyslu nadčasové. Právo samotné není nikdy zacíleno na technologii a nereguluje technologii samotnou, ale reguluje až její užívání člověkem. Protože až člověk se podle norem nějak chová, ne technologie.
Bez ohledu na technologický vývoj, pokud Slovenka Romana pojme nápad zabít Jana z Čech za jeho prostořekost (a tento nápad dotáhne do konce), bude se v základu jednat o vraždu ve smyslu trestněprávních předpisů, ať už bude k tomuto činu použita jakákoliv zbraň. Ať už Romana sáhne po noži nebo například hackne řízení Janova autonomního vozidla, její jednání bude klasifikováno jako vražda.
Právo se postupem času muselo vypořádat s nepřeberným množstvím výzev. Od překotných změn společenského řádu přes nástup různých druhů technologií (fotografie, databáze, software, AI) až po nutné usměrnění vlivem lidských priorit (například přesun nákupních aktivit do online prostředí). Aktuálně je hlavní výzvou právu zejména překotný technologický vývoj, kdy technologické fenomény typu AI (ale třeba i blockchain apod.) zasahují postupně větší a větší část lidských činností.
AI můžeme nalézt u samořiditelných aut stejně jako v základních textových editorech. Když Romana například připravuje cenovou mapu realitního trhu, může využívat umělou inteligenci, aniž by to vůbec tušila. Přítomnost umělé inteligence v dnešní době bývá natolik samozřejmá, že uživatel si jí nutně nemusí být ani vědom.
S AI je to jako s každou jinou technologií. Vždy je možno rozeznat dvě vlny: vlnu zvýšeného zájmu o jakékoliv užívání technologie (hype) při jejím nástupu a vlnu jejího následného, skutečně užitečného užívání (užitek). Pokud by právo reagovalo na nástup technologie už při první vlně, taková úprava by nedostatečně pokrývala veškeré aspekty technologie v kontextu potřeb společnosti (bylo by moc brzy pro relevantní závěr). Je to právě až druhá vlna, která standardně přináší dostatek opodstatnění pro zavádění právní úpravy.
Před 10 lety se jednotlivé bankovní instituce začaly předhánět v tom, kdo nabídne pompéznější prezentaci využívání AI ve svých službách, jelikož AI zažívala období popularity. Přitom se jednalo mnohdy jen o základní datové modely se statistickou nástavbou. V dnešní době už žádný z bankovních domů prezentaci AI při svých službách nepropaguje, nicméně automatizované analýzy komplexních finančních toků a investičních předpokladů jsou základním kamenem úspěchu na poli financí.
Právo duševního vlastnictví
I když normy pro regulaci nakládání s technologiemi najdeme rozeseté po celém právním řádu, právo duševního vlastnictví primárně slouží jako oblast zaměřená na ochranu tvůrčího nápadu. Ztělesňují ho výstupy jako autorská díla (autorské právo) nebo ochranné známky či patenty (průmyslová práva), jež slouží k ochraně investičního potenciálu, který se s danou technologií pojí.
Stejně jako právo obecně, i právo duševního vlastnictví je ovládáno základními principy. Zejména právo duševního vlastnictví se vyznačuje tím, že je teritoriální. To znamená, že na různých územích platí odlišné normy, takže ochrana se mezi jednotlivými státy liší.
I když budou Jan z Čech a Romana ze Slovenska tvořit nezávisle na sobě autorské dílo pomocí AI u sebe doma, tak jelikož každé z nich vznikne na jiném území, budou se k jednotlivým autorským dílům ve výsledku uplatňovat autorská práva v odlišném rozsahu. Zatímco Jan donedávna mohl při tvorbě užívat cizí autorská díla s argumentem parodie jen omezeně, protože české právo takovou výjimku neznalo (nyní už ji zná), Romana si s tím mohla vystačit již déle. Stejně tak pokud by Jan působil při práci s AI jako režisér divadelní hry, bude výkonným umělcem, zatímco Romana by ve stejné pozici byla autorem. Z odlišného postavení pak plyne i odlišný rozsah práv a povinností.
Základní principy autorského práva
Jan s Romanou nemusí po napsání této kapitoly žádat žádný úřad o registraci svého autorského díla, autorské dílo je chráněno automaticky.
Autorská práva platí jen omezenou dobu. U majetkových práv autorských je tato doba limitována dobou života spoluautorů a 70 let po jejich smrti.
Viz výše.
Umělá inteligence jako výzva právu
O tom, co je a není umělá inteligence, jak se k ní stavět, jaký je její potenciál a jakou výzvu představuje obecně pro lidskou činnost, je napsáno již dost řádků v předchozích kapitolách. Jaký je ale vliv práva na AI, respektive jakou AI představuje výzvu pro právo samotné? Po nastínění základních principů shora se na to podívejme.
Primárně je potřeba začít tím, že aktuální střet AI a práva je stále spíše na úrovni odborných debat a diskuzí veřejnosti, spíš než aby právní řády již úspěšně s tímto fenoménem pracovaly. Budeme-li se bavit o tom, jak uchopit AI a jaký právní rámec pro ni vytvořit, jen těžko budeme hledat regulatorní normativ, který by byl již dnes obecně závazný. Diskuzí přitom bude bezbřehé množství.
Povaha AI v očích veřejnosti?
Hlavní problém tkví v povaze AI. Právo totiž potřebuje znát povahu AI, aby s ní mohlo úspěšně pracovat. Jenže už tady narazíme na problém, a ten tkví v metaforičnosti samotného práva a v mylném předpokladu, že všichni znají pravý význam umělé inteligence. Umělou inteligenci nechápou všichni stejně. Termíny jako AI, blockchain a další technologické fenomény nejsou sjednoceny a definovány. Nejde tedy na základě takového „chaosu“ přijmout právní normy, které by měly vynucovat způsob užívání něčeho, co není sjednoceno.
Uvedené lze ilustrovat například na rozhovoru Čecha Jana a Slovenky Romany, kdy každý z nich používá sadu slov, v nichž existuje pár termínů druhé straně kompletně neznámých. Jakkoliv diskuze může plynout dál, přesný význam pojmů zůstává nesjednocen a založen jen na předpokladech (například při výrazech bil’očku či rozkokošit). Takto to v právu ale fungovat nemůže.
Povaha AI v očích práva?
V právu je potřeba znát přesnou povahu AI zejména pro určení, zda je AI objektem (věc), nebo subjektem (osoba) práva. Byť se to může zdát jako slovíčkaření, v oblasti práv duševního vlastnictví bude toto ujasnění hrát zcela zásadní roli.
Pokud by totiž AI byla objektem práva, bude s ní zacházeno v kontextu právních norem jako se štětcem coby nástrojem pro lidskou tvorbu (byť nadaným určitými tvůrčími schopnostmi) a AI by automaticky vypadla z jakýchkoliv úvah ohledně autorských práv. AI zkrátka bude věc.
Autorská práva ale může vykonávat pouze osoba, tedy subjekt práva. Autorskoprávní schéma bychom tedy skládali jen z osob s ní pracujících, ať už jakýmkoliv způsobem.
Pokud bychom ale AI rozeznali mezi subjekty práva, pak by mohla být nositelem autorství (protože autorem může být pouze osoba, a v ČR dokonce pouze fyzická osoba) a mohla by se „ucházet“ o autorská práva coby rovnocenný hráč nadaný tvůrčí činností (i když sjednocovat lidskou tvůrčí činnost a tvůrčí činnost počítačovou není radno, jedná se o dva odlišné pojmy). Toto určování jejího charakteru je tudíž zásadní pro další otázky.
Obecně máme několik druhů tvůrčí činnosti — kombinační, exploratorní a transformační.
Kombinační tvůrčí činnost je založena na tvůrčí kombinaci známých myšlenek a tvorbě asociací (koláže, analogie, básnické obraty).
Vrcholem je transformační tvůrčí činnost, která je sama založena na tvůrčích změnách již existujících pevných pravidel v dané oblasti, v rámci kteréhožto změněného prostoru je pak vytvořen i další tvůrčí výsledek. Příkladem může být hudebně-dramatická forma muzikálu, který vznikl prolomením do té doby striktních limitů hudebních a divadelních stylů vylučujících jejich vzájemný vztah.
Zatímco pro člověka je nejtěžším způsobem tvorby ona transformační tvůrčí činnost, v případě AI je nejsložitější naplnění základní tvůrčí činnosti skrze kombinaci doposud známé materie (kombinační tvůrčí činnost), jelikož AI nedisponuje obsáhlým kulturním dědictvím jako člověk (Romana, která tyto dispozice má, tak zde bude mít vždy navrch nad AI).
Aktuálně ale AI představuje v kontextu práva pouze objekt práva, a i přes všechny své tvůrčí schopnosti (které kvalitativně dokážou v lecčem předčít tvůrčí hodnoty člověka) nemá nárok na autorská práva. Tato práva připadají pouze fyzickým osobám, které s ní přicházejí při tvůrčím procesu do styku, a to zejména tam, kde z jejich strany je do výsledného výstupu vkládán tvůrčí incentiv.
AI jako výzva autorskému právu
Jak dochází k renesanci a postupného nárůstu interaktivních platforem pro tvorbu tvůrčího obsahu (ať už hudebního, textového či zejména vizuálního charakteru), vyvstávají i specifické otázky, na které — stejně jako výše — chybí přesná odpověď.
Je sice jen otázkou času, než se v národních právních řádech začne utvářet precizní doktrína, která by poskytla odpovědi na všechny tyto otázky, nicméně dnes zůstáváme stále před branami takových pevných závěrů a můžeme předestírat pouze optimální řešení v podobě více či méně odborných diskuzí. Je tak potřeba hlavně neustát ve snaze objevovat jednotlivé odpovědi a nespokojit se se základními konstrukty, které může právo nabízet, neboť čím intenzivnější technologie, tím intenzivnější potřeba precizního zacházení.
Autorskoprávní skládačka
Jak je uvedeno již výše, otázka autora a autorských práv v kontextu výtvorů umělé inteligence se pohybuje kolem subjektů, které jsou zapojeny do tvůrčího procesu. Zde přitom můžeme rozeznat až tři skupiny charakterově shodných subjektů, a to autory AI samotné, autory datasetů využitých k „učení“ umělé inteligence a uživatele platformy.
Pokud si Romana začne sama hrát s platformou Midjourney, má možnosti téměř neomezené tvorby. David Holz a kolektiv jsou zde reprezentanty první skupiny subjektů, jedná se o autory Midjourney. Romana bude reprezentovat skupinu uživatelů. Otázkou nutně zkoumanou je pak v jejím případě i rozsah tzv. tvůrčí svobody. Soudní dvůr Evropské unie totiž ve svých rozhodnutích předpokládá, že pro naplnění tvůrčí činnosti je potřeba, aby daná fyzická osoba disponovala právě tvůrčí svobodou, tj. měla možnost svobodně ovlivnit výsledek. Pokud by Romana měla pouze možnost náhodného generování bez možností individualizace či by její tvůrčí činnost byla zjednodušena jen na pár kliknutí, byl by její tvůrčí přínos diskutabilní.
V daném příkladu je vidět, jakým způsobem se dají rozlišovat možné autorskoprávní nároky. Pokud se na ně podíváme blíže, je potřeba uvést následující. Autoři umělé inteligence jsou jistě ti, bez kterých by platforma nebyla schopna činnosti. Mají jistě právo ke kompenzaci svého tvůrčího vkladu skrze autorská práva a jejich tvůrčí činnost je ve výsledku seznatelná. Uživatelé platformy jsou nicméně též klíčoví pro výsledný výtvor, neboť bez jejich interakce a jejich dat by výtvor vzniknout nemohl. Jejich tvůrčí vklad si proto též zaslouží kompenzaci, neboť jejich tvůrčí činnost (jsou-li nadání tvůrčí svobodou) je neoddiskutovatelná.
Stejně jako u stavby rodinného domu více subjekty je vyžadována precizní koordinace a rozdělení odměny, jakož i břímě odstraňování závad apod., i v případě autorského díla je potřeba uvažovat nad tím, že pokud by dva subjekty vytvořily jedno dílo, jejich autorskoprávní nárok by měl být řádně zhodnocen, aby „ocenil“ jejich úsilí.
Ve výsledku tak je otázka (která prozatím nemá jedinou správnou odpověď), která ze skupin je k autorskému dílu oprávněna natolik, aby upozadila druhou stranu do pozice subjektu, kterému případně udělí licenci. Teoreticky se nicméně dá uvažovat i o režimu spoluautorství těchto dvou skupin subjektů, kterýžto režim by uspokojil obě strany rovným dílem.
Poněkud bokem autorskoprávní skládačky bude stát skupina autorů datasetů. „Učení“ umělé inteligence je specifický proces jak z hlediska technického, tak z hlediska právní doktríny. Vztah této skupiny k autorskému nároku je nicméně až příliš vzdálený výslednému dílu. Stejně jako nelze předpokládat, že původci všeho, co člověk vnímá při cestě životem a co ovlivňuje jeho tvůrčí činnost, jsou spoluautory toho, co člověk tvoří byv inspirován, nelze takový vztah zakládat zde pro přílišnou vzdálenost těch, kteří „inspirovali“ svými datasety umělou inteligenci. Otázka neoprávněného užívání takových datasetů je nicméně otázkou odlišnou.
I když Jan bude v mnohém inspirovat Romanu při jejích kreativních choutkách, například k tvůrčímu psaní v brzkých ranních hodinách, může být Jan maximálně předobrazem pro jednotlivé postavy, které budou v Romanině románu. Nicméně spoluautorský podíl tím založen není, není-li přímo účasten tvůrčího procesu a nepřispíval-li by s Romanou před dokončením díla relevantně k jeho vzniku.
Samospásné ekosystémy?
V praxi se problém s nedostatečnou či nedostatečně specifickou úpravou (a otázkami, které tím vyvstávají) řeší tím, že vznikají individuální smluvní konstrukty ve snaze překlenout tyto „právní“ mezery. Zjednodušeně řečeno, právo reaguje příliš pomalu na prudký technologický vývoj a nastalá nejistota je nepřípustná pro provozovatele platforem, investory či velké společnosti využívající výhod AI (a obecně technologií). Tam, kde jim chybí pevný právní ekosystém, berou iniciativu do vlastních rukou a vytvářejí právní ekosystém přesně takový, jaký jim poskytne onu kýženou jistotu. A tak v podobě obchodních podmínek upraví i ty největší detaily. Úprava je to sice smluvní (tj. působí jen mezi těmi, kteří s ní přichází do přímého kontaktu), ale účinná.
Midjourney tak například v obchodních podmínkách stanovuje, že autorem výsledného výstupu je vždy uživatel, tedy ten, kdo interagoval s platformou nejvíc, poskytl data a udával potřebný tón tvůrčí činnosti. S tím, že ale pro další práci s dílem a v neposlední řadě i další „učení“ umělé inteligence tento uživatel poskytuje provozovateli neomezenou licenci k užití výsledného díla. Tím se zhojí jakýkoliv problémový vztah, protože provozovatel je vlivem rozsahu licence nadán možností užití díla pro další potřeby, zatímco autorskoprávní nárok a široké možnosti stále zůstávají uživateli.
V případě takových obchodních podmínek se postupem času začalo krystalizovat univerzální řešení, a to ne proto, že by bylo výhodné pro tvůrce obchodních podmínek, ale proto, že je univerzálně zkrátka bezpečné. Toto řešení tkví zejména v ponechání autorských práv uživateli platforem a udělení licence v maximálním možném rozsahu provozovateli platformy či dalším.
Ačkoliv pravidla o autorských právech se mohou na různých platformách lišit, v praxi to funguje stejně. Otázkou je, zda je v pořádku, že se práva a povinnosti upravují takto specifickým způsobem.
Kdo vytvoří dílo, které splňuje podmínky pro autorská práva, je jeho autorem. Tečka. Smlouvou nelze změnit, kdo je autorem díla. Ale co lze s dílem dělat, to už může být smluvně upraveno. Jenže pokud neznáme odpověď na otázku, kdo je autorem (a jaká je tedy ona objektivní skutečnost), je vůbec možné se od ní smluvně odchýlit? A co se stane v případě, kdy se později ukáže, že předpoklady, ze kterých se vycházelo při smluvním nastavení, jsou mylné a doktrinální úprava bude jiná? Co se stane se všemi odměnami, které se budou vybírat na základě nevhodné smluvní úpravy, která tím pádem bude špatná? To je jen část otázek, která při těchto úvahách vyvstává…
Shora uvedený příklad vraždy Jana lze použít i zde pro potřeby ilustrace. Pokud by se Jan dohodl s Romanou, že vražda jeho osoby nebude trestná, nebude mít taková smluvní úprava žádnou relevanci a bude se jednat o trestný čin jako v případě, kdy by takové ujednání vůbec neexistovalo. Romanu by proto zasloužené vězení neminulo. Stejně tak pokud by se Jan s Romanou dohodli, že vykradou obchod s vonnými esencemi či olivami, na které mají zálusk, a zároveň to nebudou považovat za krádež, bude se jednat o krádež zcela jistě a jejich ujednání nebude relevantní.
Pokud tedy provozovatelé platforem vytvářejí smluvní úpravy pojednávající o tom, že autory výsledku jsou uživatelé, kteří poté poskytují licenci provozovateli, a ukáže-li se později, že tvůrčí činnost v případě takových platforem je dána zejména provozovatelem platformy (a on je tedy objektivně autorem), nebudou tyto dohody relevantní, respektive bude potřeba je individuálně posoudit a hodnotit jejich nicotnost/neplatnost.
Reflexe
Právo si s umělou inteligencí aktuálně neumí moc poradit. Otázkou ale je, jestli si s ní poradit potřebuje, nebo se spokojí s aktuální nabídkou právních norem a širokým výkladem. Byť se lidská společnost postupně snaží usměrňovat aspekty AI více či méně vhodným způsobem, a vznikají nám nejrůznější kodifikace na úrovni národní, či unijní nebo mezinárodní (povětšinou spíše doporučující povahy), tyto snahy jsou pouze základní.
Umělá inteligence je aktuálně v kontextu (nejen českého) právního řádu vnímána jako věc. Jakkoliv je nadána tvůrčí činností, otázky autorskoprávního charakteru se jí dotýkají jen do té míry, že umělá inteligence je jejím objektem, nikoliv subjektem, který by dále mohl uplatňovat autorská práva k výsledkům. Na druhou stranu nutno poznamenat, že přesun AI do pozice subjektu nemusí být nutně náročnou disciplínou. Právní řád již delší dobou pracuje s umělými konstrukty coby subjekty práva. K pozici umělé inteligence v právu však existují spíše jen návrhy než konstruktivní návrhy podpořené potřebou společnosti.
Takovým umělým konstruktem může být třeba právnická osoba. Tento konstrukt přitom slouží pro zhojení postupně vyvstávajících potřeb společnosti, kdy se ukázalo, že fyzické osoby organizované do jednoho celku mohou efektivně jednat jedním jménem, na jeden účet a se společným děleným účinkem. Dávalo proto smysl vytvořit právní úpravu pro tento konstrukt, byť v konečném důsledku jednotlivé normy dopadají na fyzické osoby takto sdružené (právnická osoba se pak v případě jednočlenných společností dá navíc využít i jako předsunutá stráž pro případ problému, jelikož břímě odpovědnosti a náhrady škody se zastaví u ní).
Je to právě tato nejistota, která potom vede k tomu, že jednotlivé platformy zhojují své právní zázemí vlastními podmínkami s ideální pohledem na autorskoprávní schéma, které ale nemusí nutně být správné a odpovídat objektivní skutečnosti. Je však dobré věnovat jim dostatek pozornosti, neboť z takových smluvních předtypů se později stane rozšířená aplikační praxe (best practice), na kterou bude později po vzájemném dialogu navazovat právní úprava, aby uspokojila základní představu a potřeby společnosti.
Stejně tak dané vede ke zdrženlivosti soudních instancí při rozhodování o tomto fenoménu. Ať už vlivem neznalosti nebo neochoty otevřít tuto Pandořinu skříňku, soudy se v současnosti při řešení otázek spojených s AI vydávají cestou hledání podobností s aktuálním právním schématem a mnohdy uměle aplikují existující právní normy bez dokonalé reflexe potenciálu AI. Tato oblast proto vyžaduje ještě velkou dávku pozornosti, než bude dokonale zhojena, protože právní řád na dané technologie explicitně nepamatuje.
Na druhou stranu, existují i specifické právní úpravy užívání jistých natolik přelomových technologií, že si našly cestu do právního řádu (například fotografie nebo software). Je tak otázkou, zda AI či například blockchain nejsou právě takovými technologiemi a přerod v právní dogmatice nás nečeká i zde, jelikož potenciál a specifičnost těchto technologií jsou značné.
Žádné technologie každopádně není třeba se bát, každá technologie může přinést spoustu benefitů celé společnosti a usnadnit jí nejednu aktivitu. Technologie jako AI má potenciál přinést další úroveň tvůrčí činnosti člověka a zmodernizovat tradiční tvůrčí procesy k co nejdokonalejšímu výsledku, čímž kulturní fond bude nezměrně obohacen. Stejně tak může AI pomoci eliminovat útrpné základní činnosti člověka, aby ten mohl svůj potenciál směřovat k pokročilejším činnostem, vyžadujícím sofistikovanější přístup, kterého AI není schopna (například pro absenci empatie apod.). Aby toho bylo dosaženo, neregulujeme právem nikdy technologii jako takovou, ale její užití, tak aby bylo zajištěno, že společnost nikdy neztratí kontrolu a jistotu.
Technologický pokrok umí pomáhat v obecných rovinách téměř všude. Jan tak s nástupem AI a obecně technologií nemusí trávit tolik času se základními podáními a může se věnovat složitějším problémům. AI je schopna mu pomoct se základními rešeršemi a omezit situace, že něco zůstane přehlédnuto. Romana zase může méně času trávit propočítáváním pravděpodobností, když může využít AI k prognózám, stejně jako může AI použít například k nastavení optimálního zalévacího cyklu své bohaté fauny. Oba dva pak mohou použít ChatGPT k naplánování cesty po Evropě a jednotlivých zastávek v optimálním pořadí a optimálních rozestupech, zatímco se mohou věnovat přípravám a dalším radostem.
Právo je ze své povahy technologicky neutrální a samo o sobě nehodnotí technologii (ani pozitivně, ani negativně). Ta tak v očích práva (a měla by i v očích veřejnosti) zůstává přínosná podle toho, jak je s ní naloženo společností. Je to opět až lidská společnost, která tomu dodává příslušnou konotaci a může technologii využít pro seberozvíjení, či sebezničení.
Závěrem…
Život si najde cestu… Právo by nikdy nemělo být vnímáno jako neproniknutelný právní beton, a ve většině případů jím skutečně ani není, ale spíše jako mantinel, který usměrňuje jinak nekontrolovatelný vývoj síly v podobě technologie. Takový mantinel je obecně vždy potřeba zavádět tam, kde existuje potenciál zneužití, který může mít případně fatální následky, což umělá inteligence a další technologie dnešní doby bezesporu splňují.
Technologii coby hybnou sílu pokroku si lze představit jako jakoukoliv další energii (například atomovou energii), která pro svůj zdárný vývoj potřebuje usměrňovat, aby se nevyvíjela nečekaným a nebezpečným způsobem a aby nebujela směrem ke zkáze člověka. Právo jako regulativ tak nebrání jejímu vývoji, pouze mu dává kontury, tak jako Jan s Romanou touto kapitolou pouze usměrňují náhled na AI v kontextu práva.
Kapitoly příručky
Proč vést děti k poznávání umělé inteligence
Jak vidí umělou inteligenci děti
Stručná historie umělé inteligence
Co to vlastně je umělá inteligence
K čemu nám umělá inteligence slouží
Jak se umělá inteligence učí
Bez dat by to nešlo
Proč umělá inteligence diskriminuje
Etika umělé inteligence
Umělá inteligence a právo
Umělá inteligence a náboženství
Zranitelná AI
---------------------
Educast AI dětem (YouTube)
Autoři textu: Jan Zibner, Romana B. Vrlíková
Editorka: Eva Nečasová
Datum poslední revize: 02/24
Doporučujeme k dalšímu studiu
bezplatný certifikovaný kurz
Bezplatný online kurz v češtině určený každému, kdo se chce dozvědět, co to je umělá inteligence, čeho lze a nelze jejím prostřednictvím dosáhnout a jak ovlivňuje naše životy. Pro účast v kurzu nejsou zapotřebí pokročilé znalosti matematiky ani znalost programování. Do českého prostředí kurz přináší prg.ai. Přejít na kurz →
Pilotní vzdělávací program Umělá inteligence do základních škol 2022/23 realizuje Pražský inovační institut
v rámci projektu iKAP II —
Inovace ve vzdělávání. Registrační číslo: CZ.02.3.68/0.0/0.0/19_078/0021106.
AI dětem © 2022. Využíváme cookies pro měření návštěvnosti webu.
Všechny vznikající metodiky podléhají licenci Creative Commons 4.0 Mezinárodní Licence.
